Třídění slov na slovní druhy,mluvnické kategorie jmen a sloves

Ve cvičení si zopakujete slovní druhy.

       cvičení zde:           http://www.pripravy.estranky.cz/clanky/jazyk-cesky/slovni-druhy

Mluvnický význam slov a větná spojení

Tvarosloví

- tvarosloví (morfologie) se zabývá tříděním slov na slovní druhy a tvary slovních druhů a jejich mluvnickými významy

slovní druhy - kategorie komplexní a jsou vymezeny z trojího hlediska :

1. morfologický charakter :  neohebná x ohebná (časují se nebo skloňují, pokud se skloňují, pak o jaký typ skloňování: substantivní, adjektivní, zájmenný)
2. věcný význam slova (sématika)
3. syntaktická funkce (větný člen); ohebná + příslovce : význam věcný a syntaktický, neohebná (až na citoslovce) význam věcný a gramatický jen ve spojení s jinými slovy

Slovní druhy:

• slova ohebná:
  
  • skloňování (deklinace):
    
    • 1. podstatná jména (substantiva)
    • 2. přídavná jména  (adjektiva)
    • 3. zájmena (pronomina)
    • 4. číslovky (numeralia)
  • časování (konjugace):
    
    • 5. slovesa (verba)
• slova neohebná:
  
  • 6. příslovce (adverbia)
  • 7. předložky (prepozice)
  • 8. spojky (konjukce)
  • 9. částice (partikule)
  • 10. citoslovce (interjekce)

Mluvnické kategorie jmen:

1. Pády:
   
   • 1. pád (casus) - vyjadřuje vztahy jména ve větě
   • 1.pád nominativ (kdo?co?): fce syntaktická: podmět; význam věcný: cíl nebo původce děje
   • 2.pád genitiv (koho?čeho?čí?): fce syn.: přívlastek, předmět; v.věcný: přivlastňovací, původce děje, cíl děje, vlastnosti, ...
   • 3. pád dativ (komu?čemu?): fce syn.: předmět, přísl.určení; v.věčný: přivlastňování, prospěch
   • 4.pád akuzativ (koho?co?): fce syn.: předmět, v.věcný: vyjadřuje cíl děje
   • 5. pád vokativ (oslovení): fce syn.: nemá platnost větného členu, zvolání, oslovení, jednočlenná věta
   • 6. pád lokál (o kom? o čem?): fce syn.: příslovečné určení; v.věcný: okolnost děje
   • 7.pád instrumentál (kým?čím?): fce syn.: přísl. určení i doplněk a předmět; v.věcný: okolnosti děje
2. Jmenné číslo (numerus) - vyjadřuje číselné vztahy reálné skutečnosti t děje
   
   • singulár - jednotné číslo
   • plurál - množné číslo
   • duál (dvojné číslo) - označení věcí v páru (ze staré češtiny); dnes : rukou, nohou, rukama, očima, ušima
   • jména pomnožná - tvar množného čísla, ale označují jednu osobu, věc (kamna, narozeniny, ústa, Čechy)
   • jména hromadná - tvar jednotného čísla, ale označuje větší počet (skot, uhlí, bratrství, vojsko, mládež)
   • jména látková - označují tvarem jednot.čísla věci, jejichž části jsou shodné s celkem (mák, hrách, voda x dvě vody)
3. jmenný rod (genus) - jména vyjadřují svým tvarem příslušnost k některé kategorii
   
   • mužský (maskulinum), ženský (femininum), střední (neutrum)
   • životnost a neživotnost (jen u muž.r.: 4.p. = 1.p.pl.i.sg.: než.; 4.p. = 2.p.sg., 3.+ 6.p.sg. -ovi, 1.p.pl.: -i, -é, -ové: ž.)
   • biologická a mluvnická životnost nejsou shodné (národ - gram.neživotné, nebožtík - gram.životné)

Mluvnické kategorie sloves:

1. Osoba
   
   • číslo jednotné
     
     • 1.os. osoba (persona) : trojí : jed.č. : 1.os. (podmět vyjadřuje mluvčího - čtu)
     • 2.os. (podmět je adresát děje - čteš)
     • 3.os. (podmět je někdo jiný než mluvčí nebo adresát - čte)
   • číslo množné
     
     • 1.os. (děj se vztahuje ke skupině + mluvčí - čteme)
     • 2.os. (podmět je adresát děje + ostatní mimo mluvčího - čtete)
     • 3. os (podmět je někdo jiný než mluvčí a adresát - čtou)
     • pozn. - jen 3.osobu mají slova neosobní (prší); 3.os. může vyjadřovat i všeobecný podmět (Povídali, že mu hráli.)
2. číslo (numerus): jednotné (singulár) a množné (plurál)
   
   • posuny: autorský plurál (mykání) - přejdeme k výkladu (=já)
   • plurál majestatikus - zesílení významu - My, Karel IV., jsme rozhodli
   • vykání, onikání
3. čas (tempus):
   
   • objektivní = základní (vzhledem k okamžiku promluvy) : přítomný, minulý, budoucí
   • relativní = poměrné (vzhledem k jinému ději) : současnost, předčasnost, následnost
4. způsob (modus) : vyjádření vztahu děje ke skutečnosti:
   • oznamovací - indikativ (vyjadřuje děj reálný)
   • rozkazovací - imperativ (vyjádření výzvy)
   • cpodmiňovací - kondicionál (vyjádření nereálnosti obsahu - podmínka, přání)
5. slovesný rod (genus verbi): vyjádření vztahu mezi původcem (popř.cílem) děje a podmětem věty
   
   • arod činný (aktivum): podmět = původce děje (předmět = cíl děje) - podmět něco dělá (Žák píše.)
   • brod trpný (pasivum): podmět = cíl děje - s podmětem se něco děje (Žák je chválen.)
   • - pasivum opisné : pomocné sloveso být + příč.trpné; vyjadřuje stav, výsledek děje (Obchody byly zavřeny.)
   • - pasivum zvratné: nezvratné sloveso + se; vyjadřuje opakovanou činnost, děj (Obchody se zavírají večer.)
6. 6) slovesný vid (aspekt) - schopnost slovesa vyjádřit týž děj podle různého chápání jeho průběhu
   
   • nedokonavost (děj neohraničený - zpívat)
   • dokonavost (vyjadřují děj jako dokončený - zazpívat, dozpívat)
7. slovesné třídy a vzory  : třídy : -e, -ne, -je, -í, -á

Skladba (syntax)

- nauka o mluvnické a významové stavbě věty, o stavbě souvětí

- slovesné věty obsahují vždy sloveso (věty jednočlenné, dvoučlenné, souvětí).

Základní větné členy:

1. podmět (subjekt) S:
   
   • mluvnická shoda s přísudkem a nezávislý na jiném členu
   • vyjadřuje původce děje (chlapec zpívá), nositele činnosti(listí se zelená), vlastnosti(obraz by krásný), stavu(všichni byli zdrávi) a někdy i cíl děje (obilí se sklízí)
   • nejčastěji vyjádřen podstatným jménem v 1.pádě(slunce hřeje), příd.jm.(sytý hladovému nevěří), zájmenem (já tam nejdu), číslovkou (mnoho jich nepřišlo), infinitivem (pomáhat je lidské), jiným slovním druhem (Výborně se neslo sálem)
   • otázka 1.pádu (kdo?co?) + přísudek
   • podmět může být:
     
     • nevyjádřený (je zřejmý z tvaru slovesa, z jeho koncovky : Pavel byl pokárán. Zavři okno.)
     • všeobecný (blíže neurčený, ale osobní, např.všichni, lidé, někdo :Říkali to v rozhlase.)
     • neurčitý (neznámý neživotný původce : Na půdě to zapraskalo.)
     • zájmenný (užívá se při důrazu, kontrastu, citovém zabarvení, hovorově, potřebujeme-li podmět rozvít)
     • u slovesa nebýt může být podmět v 1.p., nebo i v 2.p.(genitiv záporový) :Nebylo tam ani živáčka.
2. sloveso (predikát) P:
   
   • nezávislý na jiném větním členu; shoda s podmětem (shoda podle přednosti rodu nebo podle smyslu)
   • vyjadřuje děj (Petr pracuje), přisuzuje někomu činnost, vlastnosti (Je mladý), stav (Spí), změnu stavu(Petr omládl)
   • je vyjádřen určitým slovesným tvarem, jménem se sponovým slovesem, jménem bez spony
   • otázka : co dělá podmět? co se děje s podmětem?
   • přísudek může být:
     
     • slovesný (predikát verbální - Pv) je vyjádřen určitým sloves.tvarem plnovýznamového slovesa a s podmětem vytváří predikační dvojici - shoduje se s ním v osobě a čísle, příp. ve jmenném rodu (Pavel čte.)
     • slovesně jmenný (predikát verbonominální - Pvn) je vyjádřen tvarem slovesným neplnovýznamového slovesa + výraz jmenné povahy = přísudek složený a to:
       
       • se sponovým slovesem : spona (být, stát se) + podst.jm.,příd.jm.,příslovce - být není spona ve významu existovat (Zahrada je krásná. Šaty jsou mi dobře).
       • s modálním slovesem : modál. sloveso + infinitiv plnovýznam. slovesa (Otec se musel vrátit).
       • s fázovým slovesem : fáz. sloveso (udává počátek, průběh, konec děje) + infinitiv plnovýznam. slovesa (Začal se učit němčinu).
       • s kategoriálním slovesem : abstraktní substantivum dějové nebo stavové + sloveso dát(rozkaz), vést(jednání), činit (příkoří), uzavřít(mír), složit(slib), mít(pocit)
     • přísudek neslovesný (predikát nominální - Pn) : věty neobsahuje určité sloveso, ale dělí se na část podmětovou a přísudkovou (přísloví - Sliby, chyby; oznámení, nadpisy, telegramy, citoslovce jako predikát - Myš šup do díry; ...)

VALENCE : schopnost slova (zvláště slovesa) vázat na sebe větné členy s určitým významem a v určitém tvaru, tj. možnost doplňovat slovo (přísudek na sebe váže podmět, předmět, přísl.určení); podmět + přísudek = gramatická shoda

• věta dvojčlenná: takové věty, které obsahují podmět a přísudek (mohou obsahovat i další členy rozvíjející)
• věta jednočlenná: takové věty, které neobsahují podmět; slovesa, která tvoří jednočlenné věty, nemohou mít u sebe podmět a jsou vždy ve tvaru 3.os.j.č. rodu středního - jsou to slovesa neosobní, bezpodmětná (Přitížilo se mu. Prší. Bolí ho v krku.)

Větné členy rozvíjející

predikace = přisuzování: mezi podmětem a přísudkem (přísudkem se přisuzuje tomu, co je označeno podmětem, nějaká vlastnost, činnost) a vyjadřuje se shodou (Věrka trhala)

• mezi větnými členy - ke každému větnému členu mohou být současně přiřazeny další členy stejné větné platnosti - vznikají několikanásobné větné členy
• vztahy:
  
  • slučovací (malá a neposedná); spojky : a, i, ani, jak-tak, jednak-jednak
  • (teplo, ba až horko); spojky : ba, dokonce, ba i, nejen - ale i
  • odporovací (kufřík menší, ale hezčí); spojky : ale, avšak, sice- ale
  • (napij se vody nebo mléka); spojky : nebo, anebo, buď - nebo
  • příčinný; spojky: neboť, totiž, vždyť
  • důsledkový; spojky: proto, tedy, tudíž, a tak

rekce = řízenost: člen řídící určuje pád závislého jména; uplatňuje se v předmětu, neshod. přívlastku, neshod.doplňku (trhat blatouchy, trhání blatouchů)

rozvíjející větné členy:

1. přívlastek (atribut) At:
   
   • závisí na podst. jménu a rozvíjí ho, gram.shoda v rodě, čísle, pádě
   • vyjádřen příd. jm. (zimní krásy), zájmenem(naše zem), číslovkou(tři žáci), podst. jm. v pádě prostém(krásy hor) nebo předložkovém(lyžaři z Prahy), infinitivem(touha vyniknout), příslovcem(místo nahoře)
   • otázka: jaký? který? čí?
   • druhy:
     
     • ashodný: - shoduje se s podst. jm. v rodě, čísle, pádě (skloňuje se s ním) a stojí před podst.j m. a je vyjádřen adjektivem, zájmenem, číslovkou
     • neshodný: neshoduje se substantivem a stojí zpravidla za podst. jm. a je nejčastěji vyjádřen substantivem nebo přivlastňovacím zájmenem
     • holý: nerozvitý žádným větným členem (červené květy)
     • rozvitý: základem bývá rozvíjené adjektivum (rychle se měnící počasí)
     • několikanásobný: adjektiva jedné významové věty, jejichž pořadí lze zaměnit; odděleny čárkou nebo souř. spojkou a (červené, žluté a bílé)
     • postupně rozvíjející: řídící substantivum se rozvíjí nejdříve jedním adjektivním přívlastkem, pak celé spojení dalším, neoddělují se čárkou (současný český básník)
     • volný:
       
       • vyjadřuje doplňující vlastnost, ale nepodstatnou a odděluje se čárkou
       • bývá rozvitý, stojí za řídícím substantivem, jeho základem je příd.jm.
       • přístavek je někdy považován za druh volného přívlastku (zahrada, obehnaná drátěným plotem, byla vzorně upravená)
     • těsný: vyjadřuje podstatnou vlastnost, neodděluje se čárkou a může být rozvitý a stojí před nebo za řídícím substantivem (žáci přihlášení do soutěže se shromáždí před školou)
2. předmět (objekt) O:
   
   • závisí na slovese nebo na příd. jm., závislost je vyjádřena rekcí; vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterou děj přímo zasahuje, na kterou se orientuje, nebo které se obsah předmětu týká;
   • je vyjádřen podst. jm. v pádě prostém nebo předložkovém (těšit se na prázdniny), zájmenem, infinitivem a vyskytuje se ve všech pádech mimo 1. a 5.p.
3. příslovečné určení (adverbiale) Ad:
   
   • - závisí na slovese, příd.jm. (uskutečněný podle přání), příslovci (velmi dobře), závislost je vyjádřena přimykáním a přísl.urč. vyjadřuje okolnosti a vztahy děje
   • - druhy:
     
     • a) místa  Adl: ot. kde? odkud? kudy? kam?
     • b) času Adt: ot.: kdy? odkdy? dokdy? jak dlouho? jak často?
     • c) způsobu Adm: jak ?
     • d) míry: ot. jakou měrou? do jaké míry? kolik?
     • e) příčiny Ade: vyjadřuje příčinnou souvislost dějů
     • - důvod Ade: ot.: proč? z jakého důvodu?
     • - účel Adf: ot.: proč? za jakým účelem?
     • - podmínky Aded: ot.: za jaké podmínky?
     • - přípustky Adee: vyjadřuje nesoulad, příčina je neplatná (přes nepříznivé počasí odešel do hor)
4. doplněk (atribut verbální) Atv:
   
   • dvojí závislost: na podstatném jm. (podmět nebo předmět) a zároveň na slovese
   • Děvčata tancovala bosa. x Bosá děvčata tancovala.
   • závislost je vyjádřena shodou s řídícím substantivem a řízeností (vazba slovesa)
   • vyjadřuje vlastnosti podst .jm. za jistého děje nebo je mu dějem přisuzována (zvolili Jiřího králem)
   • je vyjádřen adjektivem (Otec se vrátil unaven/ý); substantivem; číslovkou (Petr doběhl první); zájmenem; infinitivem (viděl ho utíkat)
   • doplněk může být shodný (přišli žízniví) a neshodný (vyučil se zedníkem)
   • doplněk závisí na plnovýznamovém slovese nebo na jmenném přísudku (spona)

Věta podle záměru mluvčích

- druhy vět podle záměru mluvčího:

• oznamovací: něco oznamujeme, prostě sdělujeme nebo něco tvrdíme
• tázací:
  
  • otázky doplňovací - obsah tázacího slova (např. Kdo to byl?)
  • otázky zjišťovací - odpovídáme ne ně "ano" - "ne" (Budeš zítra doma?)
  • otázky vylučovací (Půjdeš se koupat, nebo zůstaneš doma?)
• žádací - vyjadřují:
  
  • přímý rozkaz, instrukci, vybídnutí - věty rozkazovací (užití rozkazovacího tvaru, infinitivu)
  • přání nebo žádost - věty přací

- věty, v nichž se silně uplatňuje vyjádření citového stavu nazýváme - věty zvolací (mají vždy na konci vykřičník)

Souvětí

- větný celek složený ze dvou nebo více jednoduchých vět

- mluvnicky:

• závislé (Vv)
• nezávislé (Hv)

- věta, která závisí na Vv je věta ř í d í c í (i H i V)

- věty spojujeme v souvětí spojkami a vztažnými zájmeny

- souvětí:

• souřadné:
  
  • nejméně 2Hv
  • poměry:
    
    • slučovací = jsou si rovny (a, i, ani, nebo, ... i bez spojovacího výrazu)
    • stupňovací = druhá věta stupňuje význam první věty
    • odporovací (ale, avšak, jenž, nýbrž)
    • vylučovací = obsahy se vylučují (buď ... a nebo, ať ... ať)
    • důsledkové = první věta udává příčinu nebo důvod druhé věty (proto, tedy, tudíž, a proto)
    • příčinné - důvodové = příčinu vyjadřuje druhá věta
• podřadné:
  
  • má 1Hv a jednu nebo více vět vedlejších
  • druhy vedlejších vět:
    
    • podmětná = vyjadřuje podmět věty řídící (kdo, co, že)
    • předmětná = vyjadřuje předmět (že, aby, kdo, co, kde, kam - pád.ot.)
    • přívlastková = vyjadřuje přívlastek k podstatnému jménu řídící věty (kde, kdy, kdo, který)
    • doplňková = vyjadřuje doplněk (jak, kterak)
    • přísudková = vyjadřuje přísudek jmenný věty řídící (jak - př. Posluchárna je, jak by nabil)

       

    • příslovečná = vyjadřuje příslovečné určení a rozvíjí přísudek
    • typy:
      
      • místní
      • způsobová (míry)
      • příčinná = důvodová
      • přípustková (I kdyby trakaře padaly, přijdu)

Hypotaxe a parataxe

HYPOTAXE = stav závislosti, vztah mezi Hv a Vv, i 2 Vv

PARATAXE = vztah parataxe je vztah mezi větami - vztah souřadnosti (Dveře vrzly a vešel učitel) - vztah vět na stejné úrovni (mohou být tak i spojeny 2 Vv)

Interpunkce

- kdykoliv se setkají dvě věty, ať už kteréhokoli druhu, oddělují se čárkou

- výjimku tvoří případy, kdy jsou dvě věty ve vztahu souřadnosti (obě hlavní nebo vedlejší) spojeny A, I, NEBO (v platnosti slabě vylučovací) - tehdy se čárkou neoddělují

- před spojovacími výrazy: A PROTO, A TEDY, A TAK, A PŘECE, I KDYŽ, I KDYBY - píšeme čárku

- když je věta vložena do řídí věty, tak ji oddělujeme čárkou z obou stran

- když je mezi věty hlavní v poměru slučovacím (a) vložena vedlejší věta, pak se píše čárka před spojkou A

- před A se píše čárka i tehdy, když vedlejší věta stojí před spojkou A

- když stojí před spojovacím výrazem vedlejší věty jiná spojka než A, klademe čárku před první spojku (říkal, že když )

- když stojí před spojovacím výrazem příslovce : PRÁVĚ, TEPRVE, JEN, ZVLÁŠTĚ, ZEJMÉNA - píšeme čárku před příslovci

- NEŽ, JAKO - oddělují věty i větné členy - čárka se píše tehdy, oddělují-li věty

Zdroj: http://www.pozemni-stavitelstvi.wz.cz/cj05.php