Historický vývoj českého jazyka a pravopisu
Historický vývoj českého jazyka a pravopisu
Historický vývoj češtiny
Historický vývoj češtiny zachycuje významná období vývoje českého jazyka od konce 1. tisíciletí až po současnost. Čeština se jako samostatný jazyk vyvinula na sklonku 1. tisíciletí n. l. z praslovanštiny.
Obsah |
Jednotlivá období
Pračeština
Nejstarší vývojové stadium češtiny jako samostatného jazyka (konec 10. století – asi polovina 12. století). Jazykovědcům je známa pouze její rekonstruovaná podoba. Z tohoto období neexistují písemné doklady. Funkci spisovného jazyka tehdy zastávala latina a v menší míře také staroslověnština.
Nejranější změny praslovanštiny byly společné všem západoslovanským nářečím, byla to především palatalizace veláry ch na š (vьšь všechen), kdežto ve východoslovanských a jihoslovanských vzniklo s (vьsь). V 10. století došlo k zániku a vokalizaci jerů podle tzv. Havlíkova jerového pravidla (bъzъ > bez, bъza > bza, později bezu), ke kontrakci skupin vokál + j + vokál (dobriji > dobr’í, dobroje > dobré) a denazalizace nosovek ę [ẽ] na ä a ǫ [õ] na u. Zánik lichých jerů vedl završení fonologizace protikladu palatalizovanosti (změkčenosti) a nepalatalizovanosti konsonantů, ke střídání vkladného e a 0. Posílil se i protiklad kvantity (délky) u vokálů. Později došlo k depalatalizaci konsonantů před e a ä. Tím se snížila frekvence výskytu palatalizovaných konsonantů, ale zároveň se byl protiklad palatalizovanosti posílen. Před koncem 12. století ještě nastala změna ’ä > ě a ä > a.
Vokály se dělily na přední (ä, e, i, ě) a zadní (a, o, u), přičemž přední měly své zadní varianty a naopak. Všechny vokály mohly být dlouhé i krátké. Konsonanty se dělily na tvrdé (b, p, v, m, t, d, r, l, n, c, z, s, k, g, ch) a měkké – palatální (t’, d’, r’, l’, n’, c’, s’, z’, č, š, ž, j, ň). Toto rozdělení mělo zásadní vliv na další vývoj.
Ve jmenné deklinaci (skloňování) dochází ke střetávání tradičního rozdělení podle zakončení kmene a principu rodového (rozdělení na maskulina, feminina a neutra), který získával na významu. Existovalo trojí mluvnické číslo: kromě singuláru a plurálu ještě duál (dvojné číslo).
V konjugaci sloves se uplatňuje duál. Minulé děje se vyjadřují aoristem, imperfektem a perfektem, předminulé plusquamperfektem (antepréteritem). Futurum (budoucí čas) ještě není ustáleno, používá se často přítomný čas. Vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti dosud není plně vytvořen, přežívají slovesa obouvidová a bezvidová.
Raná stará čeština
Období od poloviny 12. století do konce 13. století. Z tohoto období pocházejí první české písemné památky – bohemika (česká jména v cizojazyčném textu), glosy (české překlady slov a frází vepsané do cizojazyčného textu) a přípisky (záznamy v češtině, které se neváží k cizojazyčnému textu).
Nejstarší známé samostatné české věty byly připsány k zakládací listině litoměřické kapituly na počátku 13. století:
Pauel dal geʃt ploʃcoucih zemu
Wlah dalgeʃt dolaʃ zemu iʃuiatemu ʃcepanu ʃeduema duʃnicoma bogucea aʃedlatu
(v přepise: Pavel dal jest Ploškovcích zem’u. Vlach dal jest Dolás zem’u i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma Bogučeja a Sedlatu.)
Texty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal písmena latinské abecedy bez jakékoliv úpravy i pro zápis hlásek, které byly latině cizí. Např. písmeno c označovalo k, c i č. Vznikala nejednoznačnost, která byla závažná zejména u vlastních jmen. Později se během 13. století začíná, i když zatím nesoustavně, objevovat pravopis spřežkový, kdy se k zachycení českých hlásek používají kombinace písmen (spřežek), např. rs pro ř.
Dochází k rozsáhlým změnám v hláskosloví. Jsou odstraněny přední a zadní varianty vokálů, mění se např. ’ä > ě (ie) a ’a > ě (v’a̋ce > viece, p’äkný > pěkný). V morfologii se tato změna projevila prohloubením rozdílu mezi měkkými a tvrdými typy jmen (sedláka x oráčě, města x mor’ě, žena x dušě) i u sloves (volati x sázěti). Tvrdé slabikotvorné l se změnilo na lu (Chlmec > Chlumec, dĺgý > dlúhý) na rozdíl od měkkého l’. Od 12. století dochází k přeměně g na ɣ, později na h. Později dochází k asibilaci, tj. přidávání sykavkového šumu k palatalizovaným alveolárám t’, d’ a r’, přičemž c’ a dz’ později opět zaniklo. Asibilace se však důsledně projevila trvalou změnou r’ > ř.
Morfologie se v tomto období příliš neliší od pračeské.
Čeština 14. století
Ve 14. století začíná čeština pronikat do různých literárních žánrů, na konci století již existují i úřední listiny psané česky. V písmu se uplatňuje spřežkový pravopis. Zpočátku se jedná o tzv. starší spřežkový pravopis: ch = ch, chz = č, cz = c, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = ž, ʃʃ = š, w = v, v = u, zz = s, z = z, ie, ye = ě, grafémy i a y jsou zaměnitelné. Délka vokálů se zpravidla neoznačuje, zřídka se vyjadřuje zdvojením. Závazný předpis neexistoval, proto nebyl tento systém aplikován vždy přesně. Od 40. let se uplatnil tzv. mladší spřežkový pravopis: ch = ch, cz = c i č, g = j, rs, rʃ, rz = ř, s, ʃ = s i š, ʃʃ = s i š, w = v, v = u, z = z i ž, y na konci slabiky = j, ie, ye = ě. Grafémy i a y jsou i nadále zaměnitelné. Sporadicky se začíná používat interpunkční znaménko v různých podobách. Jeho funkcí je vyznačení pauzy.
Nastala změna ’u > i (kl’úč > klíč) a ’o > ě (koňóm > koniem). Završila se tzv. hlavní historická depalatalizace, započatá ve 13. století. Palatalizované (změkčené) konsonaty buď splynuly se svými tvrdými protějšky, nebo se staly palatálními (ď, ť, ň). Depalatalizace se zatím ještě netýkala měkkého a tvrdého l, které splynuly v jediné střední l až na přelomu 14. a 15. století. V souvislosti s tím došlo k zániku fonému ě [ʲe]. Krátké ě se buď změnilo v e, nebo se před labiálami ve výslovnosti rozložilo na j + e (pěna [pjena]). Dlouhé ě se diftongizovalo na ie (chtieti, čieše, piesek). Současně s tím se dlouhé ó změnilo na diftong uo (sól > suol). Ve výslovnosti se začala prosazovat regresivní asimilace znělosti (s výjimkou h, ř a v), znělost se po zániku palatalizace stala hlavním korelačním rysem u konsonantů. Konsonant v se původně zřejmě vyslovoval bilabiálně (jak se zachovalo na konci slabiky ve východočeských nářečích: diwnej, stowka), ve 14. století se artikulace přizpůsobila neznělému labiodentálnímu f. V Čechách vzniklo tzv. protetické v- na začátku slov začínajících o-.
V morfologii se stabilizovaly tvary futura nedokonavých sloves, z různých forem typu chc’u volati, jmám volati, budu volati a budu volal se nakonec prosadil typ budu volati. Ustálil se vidový protiklad dokonavosti a nedokonavosti. Uplatňuje se perfektivizační funkce prefixů (předpon) a imperfektivizační funkce sufixů (přípon). V důsledku toho se koncem století v mluvené řeči přestávají používat aorist a imperfektum a jsou postupně nahrazovány perfektem (dnes označováno jako préteritum). Začíná se konstituovat opisné pasívum.
Čeština doby husitské
Období 15. století od počátku kazatelské činnosti Jana Husa do doby nástupu českého humanismu. Rozšiřuje se počet uživatelů spisovného českého jazyka, zejména těch, kteří uměli číst. Čeština již plně pronikla i do administrativní oblasti.
Na začátku století se ve spise De orthographia Bohemica, jehož autorství se připisuje Janu Husovi, objevuje návrh na změnu pravopisu – tzv. diakritický pravopis. Pro záznam měkkých konsonantů jsou spřežky nahrazeny tečkou nad písmenem. Délka vokálů se označuje čárkou. Zachovávají se spřežka ch a grafém w. Zaměnitelnost grafémů i a y je zrušena. Návrh je dílem jedince, proto se tento grafický systém ujímal jen pozvolna a užíval se souběžně s pravopisem spřežkovým. S rozvojem řečnického umění se stále více užívá interpunkční znaménko.
Ve výslovnosti postupně splynulo y a i. V Čechách se tato změna projevila diftongizací ý > ej (viz Obecná čeština). Dochází k diftongizaci ú > ou (psáno au, pravděpodobně se diftong vyslovoval odlišně než dnes). Postupně se též monoftongizovalo ie > í (miera > míra). Monoftongizovalo se uo > ú. Diftong uo se někdy zapisoval jako o ve formě kroužku nad písmenem u, z čehož vznikl grafém ů (kuoň > kůň), po změně výslovnosti se kroužek začal považovat za diakritické znaménko označující délku.
Protiklad životnosti u maskulin zatím není při skloňování zcela vyhraněn, neužívá se zatím u zvířat (vidím pána x vidím pes). Do konce století i v psaném projevu zanikly aorist a imperfektum a byly plně nahrazeny préteritem.
Čeština humanistická
Období vyspělého spisovného jazyka v 16. a na počátku 17. století. Pravopis v psaném projevu stále není jednotný, převážně spřežkový v různých podobách. Po vynálezu knihtisku se v tištěných dílech však ustálil jednotný tzv. bratrský pravopis (podle listů vydávaných Jednotou bratrskou), který byl převážně diakritický se zachováním několika spřežek. Původní tečka nad měkkými konsonanty se změnila v háček, kterého se užívalo nad č, ď, ň, ř, ť, ž. Písmeno š se psalo většinou jen na konci slova, uprostřed se psalo spřežkou ʃʃ. Grafém ě se začal používat dnešním způsobem. Délka vokálů se označovala čárkou, kromě ů vzniklého z původního ó. Dlouhé í se z technických důvodů nejprve zvojovalo ii, později se zapisovalo ij, nakonec j. Vyslovované [j] se zapisovalo jako g nebo y, pro zápis [g] se někdy používal grafém ǧ. Uchovalo se psaní dvojitého w, jednoduché v označovalo u na začátku slova. Diftong [ou] se zapisoval au. Po c, s, z se vždy psalo y (cyzý). Komplikovaná syntax, ovlivněná latinskými texty, si vyžádala zdokonalení interpunkce. Čárka se však používala podle pauz ve výslovnosti, nikoliv podle syntaxe. Začaly se používat i tečka, dvojtečka, otazník a vykřičník. Pro potřeby tiskařů vycházejí první gramatiky.
Ve výslovnosti se dokončila diftongizace ý > ej, která však v grafice pronikla do psaných textů jen v omezené míře. Byla dokončena i diftongizace ú > ou (v grafice však i nadále zůstalo au), na začátku slova však pronikla jen v nižším a odborném stylu. Psané mě [mje] se začalo vyslovovat [mňe]. Nastala změna tautosylabického aj > ej (daj > dej, vajce > vejce), heterosylabického aj se nedotkla (dají, vajec).
V morfologii bylo dovršeno rozlišení životných a neživotných maskulin (vidím psa).
Standardem spisovného jazyka pro další období se stal nový překlad Bible, známý jako Bible kralická.
Čeština barokní
Období od poloviny 17. století do druhé třetiny 18. století bylo poznamenáno konfiskacemi a vynucenou emigrací české nekatolické inteligence po bitvě na Bílé hoře. Od konce 17. století docházelo k omezení fungování spisovného jazyka, který nejdříve ustoupil z oblasti vědy, postupně i z větší části náročné literatury a nakonec i z oblasti administrativní (v úředním styku byla od vydání Obnoveného zřízení zemského čeština rovnoprávná s němčinou, předtím byla jediným jednacím jazykem zemského sněmu). Pobělohorská literatura je typická svou žánrovou omezeností, ačkoliv v jejím rámci vznikala pozoruhodná díla jak v zahraničí v okruhu české emigrace, tak na domácí půdě především v jezuitském prostředí. Jedním z vrcholů rozvoje vysokého stylu je tvorba J. A. Komenského. Jistý literární úpadek nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny (ostatně ani němčina nebyla u císařského dvora ve Vídni preferována), ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí v poměrech Obnoveného zřízení zemského. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší. České knihy byly vydávány povětšinou jezuity, kteří měli zároveň v rukou cenzuru vydávaných děl. Jejich původním úkolem byla rekatolizace českého obyvatelstva, ale v průběhu barokní doby vytvořili hlavní českou kulturonosnou vrstvu, z jejichž řad pocházeli tvůrci literatury náboženské (duchovní poezie, duchovní písně, homiletika) a historické. Z jejich řad také pocházelo mnoho buditelských osobností v závěru 18. století.
Změny hláskosloví a tvarosloví spisovné češtiny byly víceméně završeny již v předchozím období. Dokončuje se však vývoj obecné češtiny, započatý v předešlé době. I ve spisovném jazyce je zřejmá velká rozkolísanost v délce samohlásek. Další změny probíhaly především v lidovém jazyce. Na venkově v důsledku značné izolovanosti docházelo k velké diferenciaci nářečí, zejména moravských a slezských, která se vyvíjela odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanizmy.
Tištěné texty používají pravopis předchozího období, pouze se přestává graficky rozlišovat dvojí l. Objevuje se středník jako interpunkční znaménko ke zpřehlednění přebujelých souvětí. V psaném textu se i nadále používají spřežky s nesoustavně uplatňovanými diakritickými prvky.
Objevují se první obrozenecké myšlenky jako tzv. obrany českého jazyka. Za první se považuje latinsky psaná Obrana jazyka slovanského, obzvlášť českého (Dissertatio apologenetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica) od Bohuslava Balbína.
Čeština obrozenecká
- Podrobnější informace naleznete v článku České národní obrozeníčláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Období od 80. let 18. století do 40. let 19. století. Snahy císaře Josefa II. o zavedení němčiny jako jednotného státního jazyka (motivované čistě praktickými důvody) se ukázaly jako nereálné. Jeho Patent o zrušení nevolnictví z roku 1781 umožnil pohyb venkovského obyvatelstva do měst. To usnadnilo realizaci myšlenek národních buditelů na obnovu českého jazyka. Lidový jazyk a literární žánry předchozího období však byly osvícenecké inteligenci cizí. Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která vyšla roku 1809, ve druhém vydání 1819. Dobrovský tak zavedl tzv. analogickou opravu, která odstranila psaní „y“ po s, z, a c podle vzorů medvědí a sedím a vidím. V té době se objevují také puristické snahy o očištění češtiny od skutečných či domnělých germanismů. K obnově české slovní zásoby však přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1835–1830) Josefa Jungmanna. Díky nadšení českých vědců bylo vytvořeno i odborné české názvosloví. Dalším důležitým mezníkem je rok 1843, kdy Šafařík zavádí tzv. opravu skladnou.
Pravopis se postupně zbavoval přežitků bratrského pravopisu, začalo se psát si, zi i sy, zy dle etymologie a jednotně ci. Zavedení antikvy místo fraktury v tisku vedlo odstranění spřežky ʃʃ a nahrazení písmenem š. Dlouhé í se začalo psát místo j, a j nahradilo g (gegj > její) – toto bylo odstraněno právě opravou skladnou. Od roku 1849 bylo dvojité w nahrazeno jednoduchým v a místo tradičního au se začalo psát ou – nebylo to uznáno zároveň s přeměnou j a í, protože „ou“ podle Dobrovského odráží pouze obraz českých, nikoliv už však moravských nářečí. Pravopis se tak přiblížil dnešní podobě. Podle německého vzoru interpunkce postupně opouští pauzový princip a respektuje syntaxi vět.
Umělecká literatura v této době ve snaze po vyšším stylu se dle dobových standardů často uchyluje k archaismům a nerespektuje příliš přirozený vývoj mluveného jazyka.
Čeština moderní
Od 40. let 19. století již nebyla spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. V roce 1902 vydal Jan Gebauer první Pravidla českého pravopisu, která obsahovala přehled morfologie. Tato pravidla ještě upřednostňovala v případě dublet starší tvary. Během 20. století však do spisovného jazyka postupně pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Postupně byl počešťován i pravopis cizích slov s přihlédnutím k fonetické stránce, zejména psaní z místo s a vyznačování délek vokálů (gymnasium > gymnázium). Společenské změny po 2. světové válce (1945) vedly postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi byly do té doby nezasaženy.
Podívejte se také na
- Čeština
- Bohemistika
- Obecná čeština
- Spisovná čeština
- Pravidla českého pravopisu
Pravopis
Pravopis (též ortografie či starším pravopisem orthografie, z řeckého ορθογραφία, což je složenina ze slov ορθος (orthos) správný a γραφος (grafos) píšící) je ustálený způsob záznamu zvukové podoby spisovného jazyka systémem grafických znaků. Obecně bývá uznáván pravopis vyhlášený příslušnou státní nebo vědeckou institucí nebo významným odborníkem nebo užívaný významnou skupinou uživatelů jazyka. V rozporu s určitým pravopisem je psaní s chybami nebo užívání jiného pravopisu.
Obsah
Vývoj písma a pravopisu
Nejstaršími typy písma byla písma obrázková (piktogramová), zpočátku užívaná s volnou improvizací. Z nich se postupně vyvíjely další typy písem. Výhodou oproti mluvenému jazyku bylo nejen uchování sdělení, ale i usnadnění komunikace mezi kmeny užívajícími různé jazyky.
Další etapou vývoje byl v období cca 3000 až 2000 př. n. l. vznik ideografických písem, v nichž původní piktogramy nebyly již spojovány přímo s označovanými předměty, ale s jednotkami konkrétního jazyka - slovy nebo morfémy. Morfém je základní jednotka jazyka nesoucí nějaký význam. Zjednodušením symbolu a ztrátou jeho podobnosti s označovaným předmětem se z piktogramu stává ideogram. Znak získává i další metaforické a metonymické významy včetně dějových a abstraktních. Značnou nevýhodou ideografických písem je potřeba velkého počtu znaků.
Fonetické písmo vzniklo tak, že přestaly být jednotlivé znaky spojovány s významovými jednotkami (pojmy a morfémy) a začaly označovat menší zvukové jazykové jednotky - zpočátku slabiky, později jednotlivé hlásky. Velká výhoda hláskového písma spočívá v jeho ekonomičnosti - namísto tisíců až desítek tisíců znaků jich postačí pár desítek. Náznaky hláskovosti písma lze nalézt již v egyptských hieroglyfech a mezopotámském klínovém písmu. Prvním jednoznačně hláskovým písmem je fénické písmo o 22 písmenech odvozené ve 13. století před n. l. s využitím některých egyptských hieroglyfů. Semitská písma včetně fénického a arabského jsou pouze souhlásková a vznikla zjednodušením slabikových písem. Řekové obohatili fénické písmo o samohlásky a vytvořili abecedu o 24 písmenech. Později se vyvinuly dvě větve řeckého písma - západní, z niž pochází latinská abeceda a z ní odvozené abecedy včetně anglické a české, a východní, z níž v 9. století vznikla staroslovanská (hlaholice) a z ní další včetně ruské azbuky (pův. cyrilice). Nevýhodou fonetického písma je, že jeho vývoj je méně pružný než vývoj jazyka, a proto v některých živých jazycích (zejména angličtině) nabývá písmo částečně zpět charakteru ideografického.
Hláskové písmo nemůže rozlišit všechny zvukové nuance, a proto se někdy podobné hlásky označují stejným písmenem. K dalším odchylkám od fonetické pravidelnosti písma dochází hláskovou spodobou při ohýbání a navazování slov a morfémů. Protože se mluvený jazyk vyvíjí, postupem času dochází u hláskových a jiných fonémových písem (např. slabikových) k odchylkám od běžné výslovnosti a obvyklý způsob psaní (pravopis) se více či méně podřizuje přirozenému vývoji mluveného jazyka.
Nejrozšířenější, latinská abeceda, má 26 písmen. Latina má 31 hlásek (21 souhlásek a 10 samohlásek), angličtina má 40 hlásek (27 souhlásek a 13 samohlásek), čeština má 37 hlásek (27 souhlásek a 10 samohlásek). Některé vzájemně podobné hlásky se totiž v písmu nerozlišují. Pokusem o plně fonetickou abecedu použitelnou pro celý svět je IPA.
Podrobněji viz Seznam písem (podle skupin)
Ze základního písma mohou být odvozeny další navazující písma nebo jiné kódy, například Braillovo slepecké písmo, Morseova abeceda, těsnopis, kryptografické kódy, gestikulační kódy atd.
Konvenční písma obvykle vznikla uměle jako tvůrčí dílo jedné osoby či úzkého okruhu osob pod patronací státní či říšské moci, s využitím předchozích písem. Spisovný jazyk a oficiální pravopis obvykle stírají nebo zmírňují rozdíly mezi dialekty a rozdílnými pravopisnými zvyklostmi. Při následném užívání písmo podléhá přirozenému vývoji, který popisují i usměrňují formální i neformální autority příručkami, vědeckými pojednáními, nařízeními nebo reformami. V českých zemích původně byly těmito autoritami vědecké osobnosti a reformátoři (Jan Hus, později obrozenci), později státní ministerstva s působností pro školy a akademické vědecké pracoviště.
Pravopis hláskových písem v některých jazycích
Čeština
Viz Český pravopis. Kodifikační příručkou jsou Pravidla českého pravopisu, která vydává Ústav pro jazyk český.
Slovenština
Ve slovenštině jsou kodifikační pravopisnou příručkou Pravidlá slovenského pravopisu (PSP), jejíž vydavatelem je v současnosti Slovenská akademie věd.
Afrikánština
Stejně jako je angličtina kreolizovaná francouzština (ta ale na anglosaském substrátu), je afrikánština kreolizovaná nizozemština. Její podstatou je ztráta zbytků ohýbání: sloveso nemění svůj tvar, stejně tak zájmeno. Není rozlišován určitý člen a ukazovací zájmeno. Liší se výslovnost. Afrikánština byla nejprve používána v novinách, od roku 1914 ve škole, od roku 1919 v kostele. V roce 1925 byla afrikánština prohlášena úředním jazykem Jižní Afriky. V roce 1933 byl dokončen překlad Bible do afrikánštiny.
Angličtina
- Podrobnější informace naleznete v článku Anglický pravopisčláncích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
Angličtina má jeden z nejstabilnějších pravopisů vůbec. Samohlásky především v otevřených slabikách jsou vyslovovány jinak než ve všech ostatních evropských jazycích, samohlásky a a u též v zavřených slabikách.
Francouzština
Francouzština se vyznačuje velkými rozdíly mezi psanou a mluvenou podobou jazyka. Francouzský pravopis má historický charakter, ve srovnání s mluvenou francouzštinou došlo od renesance jen k minimálním změnám.
Nizozemština
Současný pravopis je v nizozemštině kodifikován Usnesením o pravopisu (Spellingbesluit) z roku 1996 formou pravidel a seznamem slov, jejichž psaní není možné z těchto pravidel odvodit. Tato norma je uveřejněna ve Staatscourant, obdobě Sbírky zákonů. Nizozemská jazyková unie je vydavatelem velkého přehledu slov v souladu s pravopisnou normou, tzv. Zelené knížečky, obdoby českých Pravidel. První návrh nizozemského pravopisu pochází z roku 1860, který byl oficiálně zaveden v Belgii v roce 1864 a v Nizozemsku v roce 1883.
Norština
Situace v Norsku je komplikována existencí 2 pravopisných standardů: většinový Bokmål (Riksmål) (ovlivněný dánštinou) a menšinový Nynorsk (Høgnorsk) (ovlivněný švédštinou). Bokmål kodifikoval Knud Knudsen (1812 – 1895) a nyní ho užívá 90 % Norů. Nynorsk kodifikoval Ivar Aasen (1813 – 1896) a nyní ho užívá 10 % Norů, tj. cca 500 000, převážně na venkově.
Řečtina
Je jedním z nejstarších jazyků na světě. Vzhledem k tomu prošla velkými výslovnostními změnami, které se však v pravopise neodrazily. Proto se řecká ortografie liší od ortoepie téměř tolik jako anglická:
- β původně se vyslovovala raženě [b], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [v]. Hláska b se nyní zapisuje jako μπ.
- γ původně se vyslovovala raženě [g], od přelomu letopočtu spirantně – třeně. Hláska g nyní se zapisuje jako γγ nebo γκ.
- δ původně se vyslovovala raženě [d], od přelomu letopočtu spirantně – třeně [ð]. Hláska d se nyní zapisuje jako ντ.
- η původně se vyslovovala jako [é], nyní jako [i].
- θ původně se vyslovovala aspirovaně – dyšně [th], nyní spirantně – třeně [θ]. Češi θ vyslovují aspirovaně – dyšně [th].
- σ původně se vyslovovala jako [s] – i mezi samohláskami, nyní téměř jako [ś].
- υ původně se vyslovoval jako [u], v ionštině od 7. století př. n. l. jako [ü čili y], nyní jako [i]. Hláska u se zapisuje jako ου.
- φ původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [ph], nyní spirantně – třeně [f]. Češi φ vyslovují spirantně – třeně [f].
- χ původně se vyslovovalo aspirovaně – dyšně [kh], nyní spirantně – třeně [x]. Češi χ vyslovují spirantně – třeně [x].
- ω původně se vyslovovala jako [ó], nyní jako [o].
Reformy pravopisu
K reformám pravopisu dochází v mnoha jazycích, a to například
- k obnovení fonetičnosti písma, pokud se mluvený jazyk a jeho výslovnost vzdálí od historického pravopisu, nebo
- přizpůsobení pravopisu cizích slov domácímu pravopisu
- k rozvinutí a zdokonalení stávajícího pravopisu, nebo
- sjednocení pravopisu
- k uplatnění změněných požadavků na funkci pravopisu
Čeština
Hlavní článek: Český pravopis
Slovenština
V 18. století se Anton Bernolák neúspěšně pokusil o kodifikaci spisovné slovenštiny na základě západoslovenských nářečí. V roce 1843 kodifikuje Ľudovít Štúr slovenštinu, založenou na středoslovenských nářečích. Podle Bernolákova vzoru byl štúrovský pravopis fonetický (používalo se pouze měkké i, měkkost předchozí souhlásky se vyznačovala háčkem: ďi, chybí ještě ô, ä, ľ). 1849 se na Slovensku jako jazyk na školách a v tisku zavádí „staroslovenština“, slovenskými nářečími ovlivněná čeština. Štúrova slovenština se nakonec prosadila, její pravopis byl upraven v mluvnici, která vyšla 1852. V „opravené slovenštině“ se rozlišuje psaní i/y jako v češtině, zavádí se nové hlásky a měkčení háčkem odpovídá dnešní podobě). 1890 a 1902 vydává Samo Czambel normativní díla, která pravopis vylepšují a vystupují proti přejímání českých slov.
V roce 1931 vydává Matice slovenská 1. vydání PSP, na kterém se podíleli i čeští jazykovědci, a která byla poplatná politické doktríně čechoslovakismu. Nová pravidla, usilující o vzdálení od češtiny, vycházejí ve Slovenském státě v roce 1940 (ze synonym se zpravidla zakázala ta, která zněla česky). V nové společenské situaci po válce vycházejí v roce 1953 nová pravidla s dílčími úpravami pravopisu (znovuzavedení zakázaných synonym, zjednodušení psaní předložek a předpon s, z atd.), vydané již Slovenskou akademií věd. Rok 1991 přinesl menší pravopisné změny v oblasti psaní vlastních jmen, psaní čárek, rytmického krácení. Poslední změny pravopisu byly provedeny v roce 1997, obsahovaly však jen nepatrné změny.
Angličtina
Nejzásadnější změnou anglického pravopisu je zavedení amerického pravopisu. Jeho autorem je americký nacionalista Noah Webster (1758 – 1843), otec známého slovníku An American Dictionary of the English Language (Americký slovník angličtiny, 1828).
Pokusy jako např.George Bernard Shawův, který v roce 1908 založil Simplified Spelling Society (SSS), selhaly.
Francouzština
Ve 12. století se francouzština ještě psala fonetickým pravopisem, s využitím písmen latinské abecedy. Pro lepší čitelnost a rozlišení homonym se začínají později vkládat do slov nevyslovované souhlásky. Od 16. století se vedle dalších změn v tisku začínají objevovat interpunkční znaménka, všeobecně se nový způsob psaní prosazuje od 18. století. Interpunkce zčásti vytlačuje nevyslovované souhlásky, způsob psaní prakticky určují tiskaři.
V roce 1740 vychází 3. vydání Akademického slovníku (Dictionnaire de l'Académie), používá nový pravopis, který mění přibližně třetinu slov. Od 6. vydání 1836 je tento slovník považován za kodifikační dílo. 1878 zavádí Akademie do francouzštiny „w“. Na začátku 20. století z některých slovních spojení mizí apostrof. Četné pokusy o další reformy se setkaly s odporem veřejnosti, poslední změny jsou z roku 1976 a 1990, s cílem opatrného odstranění pravopisných nedůsledností ve školní výuce.
Němčina
Po celé 19. století nedošlo k žádné reformě. Zato ve 20. století došlo hned ke třem:
- 1903 – jejím autorem je Konrad Duden (1829 – 1911), autor známého slovníku. Předchozí pokus o reformu vetoval v roce 1876 konzervativní kancléř Otto von Bismarck. Obecně se rozšířila norma germanisty Konrada Dudena (především díky Dudenově slovníku "Vollständiges Orthographisches Wörterbuch der deutschen Sprache“ (1880). Tato norma byla v roce roce 1894 zavedena ve Švýcarsku. Reformy pravopisu byly dovršeny na II. pravopisné konferenci v Berlíně v roce 1901. Její podstatou a hlavním přínosem bylo především sjednocení pravopisu v německy mluvících zemích, spočívalo např. ve zrušení th a jeho náhradou písmenem t ve slovech domácícho původu (zu thun, nyní zu tun (dělat), Heimath, nyní Heimat (vlast), Athem, nyní Atem (dech)). Na základě nařízení císaře Viléma II. byl ponechán původní pravopis slova Thron (trůn). Bylo zrušeno zdvojování souhlásek v cizích slovech tam, kde to nemá význam pro výslovnost: Literatur místo Litteratur, místy zrušeno psaní c v cizích slovech, zavedeno psaní -ieren (původně v -iren) v koncovce sloves cizího původu. Dál bylo zrušeno dlouhé s (ſ). Odstraněno ß v koncovce -nis. Úplně stranou byla ponechána interpunkce. Byla schválena v roce 1901 a účinnosti nabyla v roce 1903.
- 1944 – její podstatou bylo především poněmčení cizích slov: Filosof, Fosfor, Rabarber, rytmisch, Teater, Tese, Kautsch, Miliö, Ragu, Träner, Tur. Hitler ji nechal odsunout jako nedůležitou pro vedení války, později už nebyla provedena. Ještě předtím, v roce 1941 bylo zakázáno používání tzv. „německých“ písem fraktury a kurentu.
- 1996 – byla dlouho odkládána vzhledem k rozdělení Německa. Po desetiletích jednání byla schválena na Vídeňské konferenci 22 – 24. listopadu 1994. Podle nových pravidel se učí od roku 1996, všeobecně se používají od 1. srpna 1998, na přechodné období do začátku roku 2005 platí souběžně i stará pravidla. Cílem pravopisné reformy bylo opatrné odstranění nedůsledností a zjednodušení pravidel. Ke změnám došlo v těchto oblastech: rozšíření kmenového principu (plazieren > platzieren, kmen ze slova Platz); omezení používání „ß“ pouze na případy po dlouhé samohlásce a dvojhlásce (Kuß > Kuss); tam, kde se ve složených slovech vyskytují tři souhlásky po sobě, se ruší psaní pouze dvou (Schiffahrt > Schifffahrt); u cizích slov se zavádějí dubletní, poněmčené tvary (Mayonnaise a nově též Majonäse); u složených slov se doporučuje pro lepší čitelnost oddělovat dílčí části spojovníkem (Weihnachtsschmuckladen vedle nového Weihnachtsschmuck-Laden); psaní zvlášť se preferuje před psaním dohromady (radfahren > Rad fahren; kennenlernen > kennen lernen); změny v psaní velkými písmeny (im einzelnen > im Einzelnen); liberalizace použití čárek ve větách; ruší se výjimky z dělení slov na konci řádků. Pravopisná reforma vyvolala v německy hovořících zemích velkou diskuzi. Některá média se rozhodla používat starý pravopis, jiná zavedla svá vlastní pravidla, spočívající v konsekventním používání jedné z dublet. Řada spisovatelů trvá na vydávání svých knih ve starém pravopisu.
Nizozemština
Pravopis se v roce 1934 zjednodušil (tzv. Marchantův pravopis podle tehdejšího ministra školství), ovšem jen pro potřeby nizozemského školství. V roce 1946 v Belgii a 1947 v Nizozemsku byl tento pravopis upraven pro všeobecné používání. Tato reforma přinesla radikální zjednodušení psaní slov, po válce i se zřejmým cílem odstranit tvary, které by mohly vyvolávat podobnost s němčinou. Mizí tak koncové -sch (mensch>mens) a zavádí se pravidlo otevřených a zavřených slabik (v zavřených slabikách se dlouhé samohlásky nezdvojují, v otevřených ano: deelen>delen, noodig>nodig). V Zelené knížečce, poprvé vydané v roce 1954, byly v pravopisu zavedeny dublety (tradiční a progresivní psaní) s jednou explicitně „preferovanou“ a jednou „přípustnou“ variantou (productie/produktie). Poslední pravopisná reforma 1996 „preferovaný pravopis“ zrušila a byla zavedena nová pravidla pro spojovací písmeno ve složených slovech. V současnosti se diskutuje o možných menších změnách.
Norština
V letech 1907 a 1917 byl Bokmål předmětem pravopisné reformy, která ho měla přiblížit výslovnosti. Jejich výsledkem bylo prohlášení norštiny za samostatný jazyk a v roce 1919 se objevil první překlad z dánštiny do norštiny. Další reforma proběhla v roce 1938, jejíž cílem bylo sblížit Bokmål a Nynorsk v jeden společný jazyk – Samnorsk. Výsledkem ale bylo rozkolísání pravopisného standardu, takže nyní existuje mnoho variant obou dialektů podle míry radikálnosti. Proti trendu, který přibližně odpovídal snaze sblížit češtinu a slovenštinu vznikl odpor. Soukromá a konzervativní Norská akademie pro jazyk a literaturu obnovila původní podobu Riksmål. Na druhou stranu vznikl Høgnorsk, který je radikálnější než Nynorsk. Poslední pravopisná reforma Bokmål z roku 1981 je obrácením dřívějšího trendu a opětovným přiblížením k dánštině.
Řečtina
V 3. století př. n. l. bylo v Alexandrii zavedeno psaní přízvuku pro školní potřeby, od 3. století n. l. pro literární texty. Vyznačování všech přízvuků (kromě jednoho – dnes důrazového pomocí dřívějšího ostrého) bylo zrušeno v roce 1976.
Ruština
Ruský pravopis prošel 2 velkými reformami:
- 1708 – car Petr Veliký v rámci evropeizace Ruska zavedl graždanku, tj. latinizované tvary azbuky. V rámci této reformy bylo zavedeno tvrdé e (э) a j (й) a zrušena tradiční písmena – jusy. Proti zrušení jusů se postavila pravoslavná církev, ale přesto za carevny Alžběty (1741 – 1761) zmizely z užívání.
- 1917 – bolševici zrušili 4 tradiční písmena: і (nahradilo ho и), ѳ (nahradilo ho ф), ѣ (nahradilo ho е) a ѵ (nahradilo ho и) a psaní tvrdého znaku na konci slov s otevřenou slabikou. Psaní jať (ѣ) se stalo symbolem odporu proti komunismu. Proto cenzura nepropouštěla texty psané starým pravopisem, který tak vymizel.
Michail Vasiljevič Lomonosov (1711 – 1765) se pokusil zavést rozlišování mezi e přízvučným (vyslovováno [jo]) a nepřízvučným (vyslovováno [je]) tím, že by se přízvučné e psalo ё. Tato norma se stala obligatorní za druhé světové války. V období Tání se opět stala pouze fakultativní a s rozvojem počítačové techniky je považována za zastaralou.
Čínština
V roce 1956 byl na pevninské Číně a Singapuru zjednodušen systém psaní znaků (simplified, GB, CN). Na Taiwanu a v Hongkongu zůstal systém starý (traditional, Big5, TW). Používaní tradičních znaků je považováno za kontrarevoluční činnost. Pod patronací státu se občas v Čínské lidové republice konají akce „Ať jarní vítr odvane špatně napsané znaky“, při nichž pionýři přepisují na ulicích nápisy neodpovídající platnému pravopisu.[zdroj?] Vzhledem k tomu, že se jedná o obrázkové písmo, lze oba systémy snadno převádět jeden na druhý bez ztráty informace.[1]
Čínané také věnovali pozornost romanizaci čínských znaků. Tradiční systém Wade-Gilles, používaný i v češtině, nahradil pinyin.
Související články
Externí odkazy