Fotky,vtipy,literatura...

podává obraz života, děj odpovídá skutečnosti

Řeč

(lat. refutatio)

Části řeči jsou:

 
• exordium

   

• propositio

   

• narratio

   

• tractatio (argumentatio, refutatio)

   

• peroratio.

   

Části řečnické teorie byly:

 
• inventio (vyhledávání látky)

   

• dispositio (roztřídění sebrané látky)

   

• elocutio (nauka o slovním výraze)

  memoria (memorování řeči a cvičení paměti)

   

• actio či pronuntiatio (přednes řeči)

   

Cvičná řeč o smyšlené látce slove declamatio; byla to buď suasoria (úvaha o tom, jak jednati v té oné situaci; příklady byly brány z dějin a bájesloví) nebo controversia (kontroverze, objasnění smyšleného právního sporu z dvou protichůdných hledisek).

Refrén

část verše, verš nebo několik veršů, úsek textu (slovo, věta), který se v básni opakuje, a to buď beze změny, a nebo pozměněně

Refutatio

viz řeč.

Řemeslná komedie

viz commedia dell'arte.

Komedie dell'arte (přesměrováno z hesla Commedia dell'arte)

Commedia dell'arte znamená (přeloženo z italštiny) „komedie profesionálních herců“. Jde o druh improvizovaného divadla barokní Itálie. Největšího rozmachu dosahovala v letech 1570 až 1650. Od 18. století její vliv postupně slábne, nicméně řídce se hraje dodnes. Kočovné herecké společnosti commedie dell'arte ovlivnily herce a dramatiky ve všech evropských zemích, kam doputovaly. K nejznámějším společnostem patřili Alberto Naselli, Gelosi, Francesko Adreini a Issabela.

Obsah 1 Jak se hrálo 2 Kategorie postav 2.1 Vecchi 2.2 Innamorati 2.3 Zanni 3 Konkrétní typy 3.1 Harlekýn 3.2 Kolombína 3.3 Pantalone 3.4 Dottore 4 Vliv komedie dell'arte 5 Reference

 Jak se hrálo

Komedie dell'arte je založena na pevných, ustálených charakterech postav a improvizaci. Existovaly typy postav, které se objevovaly v každém představení (s mírnými změnami). Všechny postavy měly vlastní masku, takže obecenstvo je hned poznalo. Herec hrál často celý život stejnou postavu. Měl naučené vhodné repliky a zvládal její charakter. Před vystoupením se dohodla pouze jakási osnova děje (zápletka, konec), které se všichni drželi, ale samotné dialogy byly dílem herců přímo na jevišti. Představení tedy bylo spontánní a schopné pružně se přizpůsobit konkrétním reakcím diváků.

 

 

Kolombína a Harlekýn při tanci

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kategorie postav

Postavy komedie dell'arte zpravidla rozdělují do tří skupin.

 Vecchi

Vecchi jsou staří mužové, páni. Brání mladým v lásce. (Pantalone, Dottore, Capitano). Služebnictvo jim dělá všelijaké potíže.

 Innamorati

Innamorati jsou milenci. Nemívali masky a byli oblečeni dle poslední módy. Na scénu přicházeli v předem jasných párech. Zamilují se a po různých peripetiích a trápení (hlavně ze strany starých) jsou na konci hry konečně spolu. Většinou byly dva páry milenců.

 Zanni

Zanni jsou sluhové, které najal jeden z pánů. Existuje několik charakterů (Brighella, Pedrolino, Pulcinella…). Patří sem i Harlekýn a Kolombína.

 Konkrétní typy

 Harlekýn

Harlekýn (Arlecchino, Pierot) je komickým sluhou jednoho z pánů, velmi oblíbený u publika. Většinou bývá zamilovaný do Kolombíny, ale jeho touha soupeří s hladem či strachem z pána. Je mazaný až zlomyslný, často myslí hlavně na sebe. Ve své lásce se musí potýkat se starším sokem. Diváci ho poznají podle mnohobarevného kostkovaného obleku a černé škrabošky.

 Kolombína

Kolombína (Columbina, Arlecchina) je služka zaměstnaná u pana Pantalona, stará se o jeho dceru. Pomáhá jí vyjádřit její city k milému, zařizuje schůzky a odstraňuje jim Pantalona z cesty. Ten jí také často dělá neslušné návrhy, Kolombína je často za účelem jeho zesměšnění vybavena tamburínou. Bývá nejchytřejší ze všech, umí intrikovat a klamat. Zároveň je mileneckým protějškem Harlekýna, kterého občas využívá ku prospěchu milencům. Její představitelky se velmi silně líčily kolem očí, ale masku nenosily. Obléká se do záplatovaných šatů odpovídajících jejímu postavení.

 Pantalone

Pantalone je lakomý, chlípný a bohatý (ale někdy naopak chudý) obchodník původem z Benátek, hovoří tedy benátským dialektem. Je otcem jednoho z „innamorati“ (častěji má dceru). Vždy má nějaké vztahy s Dottorem či Capitanem, obchodní nebo osobní. Dělává se mladším a dvoří se jedné z mileneckých postav. Jindy má zase mladou ženu, které připadá odporný. Jeho sloužící mu provádějí nejrůznější naschvály a pokaždé ho napálí. Jeho kostým je červený, má plášť.

Dottore

Dottore je právníkem nebo lékařem. Neustále se snaží předvádět své znalosti, střílí latinské a řecké citáty. Postrádá ale smysl pro logiku, jeho myšlenky nemají spojitost. A přesto si myslí, že ví naprosto vše. Také je extrémně požitkářský (jídlo, víno či ženy), dělá si kruté žerty z opačného pohlaví. Nejčastější jsou dialogy s Pantalonem, ať už jako přítelem nebo protivníkem. Mívá syna a mluví boloňským přízvukem (kde studoval), je velmi bohatý. Nosí černý doktorský talár.

 Vliv komedie dell'arte

Mnoho spisovatelů použilo vytvořené postavy ve svých dílech. Ku příkladu William Shakespeare (Bouře, Prospero=Dottore), Molière (Lakomec, Lakomec=Pantalone), Edmond Rostand (Cyrano de Bergerac, de Guiche=Capitano).

Reportáž

(z franc. reportére = přinášet) literární útvar používaný především v žurnalistice. Popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním.

Autor reportáže (reportér) se pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky: událost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a ovlivňuje kompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost reportéra), přesný a pokud možno objektivní. Reportáž je jakýmsi rozšířeným zpravodajstvím, podrobnější a „přímo u toho“. Reportáž může být psaná a obrazová (noviny), rozhlasová či televizní.

Základními metodami tvorby reportáže jsou pozorování, přímá účast, sběr faktů a konfrontace pohledů. Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek, s čímž souvisí i výběr kompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér je pozorovatel (a často i účastník) popisované události, což mu přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku.

Reportér

Autor reportáže

Retardace

zpomalení, zdržení děje

Retrospektivní vypravování

od konce příběhu

Říkadlo

Žánr lidové slovesnosti. Jde o krátké, většinou dětské rčení založené na jedné straně na rytmickém textu a na potlačení sémantiky (říkadla poskytují příjemný rytmický zvuk, často nedávají žádný smysl a obsahují slova, která nic neznamenají), na druhé straně vycházející ze záměrné hry s významy slov a z toho plynoucí komiky.

rispet

strofický básnický útvar, původně italská milostná píseň, později lyrická čtyřverší podle klíče abab cc dd.

ritornel

tříveršová strofa lyrického obsahu, původ v italské lidové poezii; jednoduchá myšlenka či otázka s odpovědí.

Román dobrodružný

žánrová forma románu vyznačující se poutavým dějem, větveným do překvapivých situací a kolizí, se silně zdůrazněnými motivy nebezpečí.

Román psychologický

románový žánr, vykreslení duševního života chápaného jako střetání protikladných stavů a pocitů. Zobrazení niterních reakcí postav důležitější než vnější motivace.

Román

rozsáhlý prozaický epický žánr, vyznačující se volnou a elastickou strukturou. Zachycuje rozsáhlou oblast jevů, událostí, společenských vztahů a psychologických situací, připouští různorodost obsahovou, látkovou a motivickou, mnohotvárnost kompoziční výstavby a uměleckých prostředků, zobrazuje životní příběhy většího počtu lidí a hlavní hrdina se v něm vyvíjí. Vyznačuje se největší kapacitou poznávací, fabule je široce větvená, rozvíjí vedle motivu hlavního řádu vedlejších, rozbíhá se do četných epizod. Vznikl v renesanci (16. stol).

Románové žánry:

 
• Román dobrodružný

   

• Román psychologický

   

 

Romance

původně poetický žánr španělské literatury přednášený s hud. doprovodem. Menší lyricko-epická báseň rozmanitého obsahu, nejčastěji s tematikou milostnou nebo romantickou, lehčího tónu a vyznívající na rozdíl od balady optimisticky a radostně.

Romaneto

je novela s fantastickými motivy a zpravidla tajemnou zápletkou, založená na postupném odhalování záhady logickým nebo zdánlivě vědeckým vysvětlením (jejím tvůrcem je Jakub Arbes)

Romantické dílo

spisovatelé zobrazují, co by chtěli ve skutečnosti mít, berou látku více ze své obrazotvornosti

Rondel

(z franc. rond, ronde = kruhový, okrouhlý nebo kruh) pevný básnický útvar cyklické formy o 12, 14, 15 nebo 16 verších o dvou rýmech, členěných do tří strof. Vznikl ve Francii jako druh lyrické básně ve středověku, ale s oblibou byl používán až do období renesance.

Rondó

forma francouzské lyrické poezie, nevelká báseň se dvěma rýmy, jde o báseň složenou ze dvou až tří strof na jejichž koncích se opakuje úvodní verš básně, nebo alespoň jeho první slovo Může být trojího typu: osmiveršový, …..

Rým

zvuková shoda koncových hlásek začínající poslední přízvučnou samohláskou na konci verše

Rýmová schémata

sdružený (aa bb cc dd), střídavý (abab cdcd), obkročný (abba cddc), postupný (abc abc), tirádový (aaaaaaa)

Rytmus

ve versologii reálné uspořádání zvukových prostředků verše, v němž je v dialektické jednotě spínáno abstraktní rytmické téma, spočívající v pravidelném opakování určitého zvukového prvku nebo komplexu prvků s protikladnými tendencemi, jež toto opakování narušují. Pojem rytmu je těsně spjat s pojmem metra, formy verše. V próze syntaktickou výstavbou podmíněné členění prozaického textu na mluvní takty, na něž se potenciálně navršují nejrůznější typy opakování.

stojí pro zdůraznění mimo větu (ve větě ho nahrazuje ukazovací zájmeno nebo příslovce); oddělujeme ho čárkou. (Měl rád děti. –> Děti, ty měl rád.)

Viz také vsuvka.

zesílená ironie

(z lat. satura, druh nádivky, složené z mnoha ingrediencí, pak "pestrá směs" vůbec) v modením smyslu slova způsob literárního podání, jenž se rodí vpodstatě z rozporu mezi ideálem a skutečností a jehož cílem je zesměšnít vše malicherné, špatné a nezdravé v životě jednotlivce i společnosti, a tím dosáhnout nápravy; může k tomu použít nejrůznější literární formy (např. epigramu, dialogu, listu, bajky, komedie, eposu i románu). V Římě je satira původně označení básní pestrého obsahu i formy (v tomto významu nazval svou sbírku Saturae Ennius).

Literární dílo určené k dalšímu zpracování (sehrání) v divadle či filmu. Většina scénářů vypadá tak, že na každé stránce jsou dva sloupce. V levém je popis toho, co při dialogu (či monologu) postava dělá, jaká hraje hudba atd. V pravém sloupci je napsáno, co postava říká.

Pro potřeby filmu existuje také technický scénář, ve kterém jsou kromě těchto informací použity informace o umístění kamery a jak má kamera postavy zabírat. Technický scénář využívá zkratky, které označují umístění kamery a záběr. Z technického scénáře pak skriptka vyškrtává natočené scény a doplňuje dodatečné informace jako oblečení herců a osvětlení. U filmu se dále používá ještě bodový scénář, což je námět pořadu s doplněním chronologie a kuzalit.

viz science fiction

Vědeckofantastický žánr nebo též sci-fi a SF (zkratky anglického science fiction) je umělecký žánr, vymezený výskytem spekulativních technologií a přírodních jevů v díle. Děj sci-fi je často zasazen do vesmíru, budoucnosti či alternativní historie.

Sci-fi je žánr blízký fantasy, kde je ale místo technologií hlavní rekvizitou většinou magie a fyzická síla (tzv. příběhy „meče a magie“). Oba žánry se ovlivňují a částečně prorůstají; jedním z takových průniků jsou například díla žánru science fantasy.

Za zakladatele žánru bývají považováni dva autoři – Jules Verne, pokud jde o technickou sci-fi, a H. G. Wells, který se věnoval spíše vlivu technologií na člověka. Pokud jde o kořeny fantaskního žánru, sahají k eposu o Gilgamešovi, Plátonovu Ideálnímu státu a podobným dílům.

viz také hard science fiction a soft science fiction

pojmenování pro obsahově nespecifický významotvorný princip, jímž básník slučuje prvky svého díla ve významovou jednotu, tedy významotvorný proces, jímž dílo vzniklo a jejž četba v čtenáři znovu navozuje.

termín pro síť vztahů, které spojují slovo s jinými na základě nějaké příbuznosti ať formální či významové.

Nadbytečné nahromadění významově blízkých výrazů. Obecně se považuje za stylistický nedostatek, lze ho však používat i cíleně, např. jako básnický prostředek. Viz také pleonasmus.

viz gnóma.

obecně šestiveršová strofa nebo složitá lyrická forma provensálského původu, skládající se ze 6 šestiveršových strof a závěrečného trojverší. Jambické deseti nebo 11slabičné verše se nerýmují, ale v přísně normovaném pořadí vzájemně variují na konci veršů 6 různých slov.

viz science fiction

Tradiční forma korejské poezie. Význam slova sidžo není příliš jasný a znamená báseň ročních dob nebo soudobou báseň. V korejštině je sidžo zaznamenáno ve třech dlouhých verších, shora dolů a zprava doleva. Kvůli odlišnému písmu se do češtiny převádí jako šestiverší.

forma vypravěčské prózy, která z hlediska lexikálního syntaktického a intonačního se projevuje zaměřením na mluvenou řeč vypravěče. Cílem je vytvoření iluze, přímého kontaktu mezi autorem a čtenářem, obsahuje signály usměrňující čtenáře na tento projev jako na vzniklý konkrétním mluvčím.

Krátké divadelní představení, resp. dramatický výstup žertovného, humorného, komického nebo satirického obsahu, obvykle na aktuální téma. Zpravidla využívá překvapivou humornou nebo satirickou pointu.

(neboli náčrtek, někdy též obraz, obrázek nebo črta) krátký stručný text jednoduché stavby nastiňující nějaký problém nebo vyprávějící nekomplikovaný děj. Jde o útvar žánrově blízký fejetonu nebo arabesce.

obměňování ohebných slovních druhů podle pádů

Způsob výstavby jazykového projevu (komunikátu), tj. způsob zpracování obsahu a využití jazykových prostředků. Sloh dává projevu jednotný a charakteristický ráz. Projevuje se ve výběru jednotlivých prostředků, jichž je v projevu užito, a v jejich uspořádání v celek. Po stránce jazykové závisí slohová vytříbenost zejména na vhodném výběru slov, na plynulé stavbě vět a na jejich spojení v souvislý text.

Ve spisovném vyjadřování existuje celá řada slohotvorných činitelů obecné platnosti. Záleží na tom, zda je projev veřejný či neveřejný, zda je mluvený či písemný a jaký má projev účel (funkci). Vedle toho se uplatňuje ještě řada činitelů dalších, zvláště to, zda se v projevu obráží citové zaujetí pisatele, nebo zda se v něm projevuje jen stránka rozumová, zda jde o projev bezprostřední, nepřipravený, anebo předem připravený, zda jde o monolog, či o dialog atd.

Mezi druhy slohových postupů patří:

 
• informační - nejjednodušší, podává fakta, sdělení ve věcných (místních, časových) nebo formálních souvislostech (např. abecedně)

   

• vyprávěcí - podává děje, události, příběhy jako jedinečné, úsilí o zajímavost, napětí, názornost, pestrost

   

• popisný - vystižení vnějších znaků, příznačných rysů objektu nebo děje; zřetel k částem a celku, souvislostem; volba pořadí popisu částí

   

• charakterizační - vystižení vnitřních znaků objektu (osoby), a to přímo (konstatováním), nebo nepřímo

   

• výkladový - vysvětlení podstaty jevu (nejen vnější znaky, ale i vnitřní vztahy, souvislosti, příčinné jevy)

   

souhrn podmínek a faktorů, které ovlivňují vznik mluveného nebo psaného projevu;

část básně (nejčastěji 4 verše)

Publicistický útvar používaný v novinách, vznikl „na objednávku“ na počátku 20. let 20. století. Sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podmět zevšeobecňuje, často ironizuje. Narozdíl od fejetonu je sloupek stručnější, obvykle nepřesahuje jeden sloupek novinové sazby.

V anglosaské literatuře má sloupek (column) podobný námět, ale je blíže našemu fejetonu, především svým rozsahem.

Viz ohebné slovní druhy (které lze skloňovat nebo časovat) a neohebné slovní druhy

Podžánr science fiction charakterizovaný svým zaměřením na „měkčí“ vědecké disciplíny, jako je biologie, psychologie, sociologie, ekologie, antropologie, lingvistika a jim podobné. Termín soft SF se tak vymezuje jako protiklad k pojmu hard science fiction.

Zároveň se někdy používá pro hnutí „Nová vlna“, které vzniklo v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Někdy se dokonce používá v pejorativním významu pro popis science-fiction, která je z vědeckého pohledu nepřesná, či zcela nevědecká.

Spíše než o technické detaily a vědeckou správnost se snaží o podrobnější obraz společnosti, mají lépe vykreslené osobnosti hrdinů a důkladněji prokreslené zápletky.

Vzhledem k problematickému vymezení „tvrdých“ a „měkkých“ věd a protože je termín „soft SF“ vnímán spíše jako negativní, se označení „soft science fiction“ dnes již prakticky nepoužívá.

typ básně, kde se střídají dvě sloky čtyřveršové a dvě sloky tříveršové. Celek má tedy 14 veršů. 1. čtyřverší uvádí tvrzení (teze), 2. (antiteze) protiklad prvního, obě trojverší znamenají sklad (syntézu). Nejčastěji jde o pětistopý jamb.

(česky vesmírná opera) žánr fantastiky úzce spojený se science fiction. Dílo spadající do této kategorie obvykle zahrnuje romantické dobrodružství, mezihvězdné cestování, vesmírné bitvy a příběh točící se kolem mezihvězdného konfliktu a osobních dramat.

spisy obsahu povzbuzujícího, moralizujícího; viz také paraineze.

oktáva základní strofa italského a vůbec románského renesančního eposu, skládající se z 8 11tislabičných veršů rýmovaných zpravidla ABABABCC.

Krátký komiks, obvykle s třemi až čtyřmi obrázky.

Nauka o slohu. Pojednává o podstatě slohu a o jeho druzích, o slohové výstavbě jazykových projevů (textů) a o slohovém rozvrstvení jazykových prostředků.

Styl příznačný pro jazykové projevy jednotlivce, jednoho autora, nazýváme individuální (osobní) styl. Nejnápadnější jsou rozdíly v individuálním stylu různých autorů umělecké literatury.

Jazykové styly jsou dle své funkce děleny na:

 
• prostě sdělovací - písemná komunikace, ústní komunikace, veřejné ústní jednání atd.

   

• odborný - přednáška, úvaha, esej, kritika, recenze, odborná diskuse, odborný článek apod.

   

• administrativní - úřední dopis, plná moc, objednávka, žádost, životopis atd.

   

• publicistický - zpravodajství, úvodník, článek, komentář, glosa, sloupek, causerie, referát, reportáž, fejeton, interview atd.

   

• umělecký

   

viz deklamace.

(pl. substantiva), podstatné jméno

 
• konkrétní (např. pes, dům)

   

• abstraktní (např. mladost, chudoba, vztah)

   

• obecná (viz příklady výše uvedené)

   

• vlastní (tj. jména, např. Afrika, Praha, Česko)

   

část pojmenovává celek nebo naopak (Nebyla tam ani NOHA = nikdo tam nebyl)

slovo, které je použito ve větě, ačkoliv ho gramatika v dané větě nutně nevyžaduje.

označení pro systém tématických složek (děje, postav, vnějšího prostředí, vypravěče), jak vyplývá z celkové konstrukce a z celk. průběhu epického díla.

(z řečtiny), viz čtyřverší

(tj. fabula togata, divadelní kus v římské toze) komedie s římským námětem. Oproti komedii řecké (palliatě) nebývá v togatě postava mazaného otroka a postava hetéry je nahrazována římskou občankou. Viz také viz comoedia togata.

konstanty procházející dějinami písemnictví; Jsou takto označována pevná klišé nebo myšlenková a výrazová schémata společná celé kult. oblasti, a to již celá staletí kořeny v antické lit. Viz také Literární topika

viz řeč.

smutná hra s tragickým koncem

Žánr humoristické literatury, který zpracovává vážné nebo vznešené téma zlehčujícím až karikujícím stylem. Travestie jako žánr vznikla za renesance a rozvinula se zejména v osvícenství.

rozsáhlé dílo o třech obsahově souvisejících částech

lyrická forma básní duchaplného, epigramatického obsahu, skládající se z jediné strofy o osmi zpravidla osmislabičných verších spojených jen dvěma rýmy, přičemž první verš se opakuje celkem 3x druhý 2x a to podle veršového schématu AbaAabAB nebo ABbAabAB

obrazná pojmenování

 
• metafora - přenesení významu mnohoznačného slova na základě vnější podobnosti (např. kapky rosy = slzy)

   

• personifikace - zživotnění, je to druh metafory, znamená přenášení vlastností lidí na věci nebo na zvířata (hlavně schopnosti něco dělat - např. slunce se usmívá, ...)

   

• metonymie - přenášení významu na základě vnitřních souvislostí dvou věcí

   

• synekdocha - druh metonymie, záměna části za celek (např. nepřišla ani noha)

   

• perifráze - opis, nepojmenováváme věc přímo, ale prostřednictvím pojmenování hlavních vlastností či vzhledu (např. přístroj Celsiův = teploměr)

   

• epiteton - básnický přívlastek, pojmenovává vlastnost primárně obsaženou ve jménu, bývá zbytečný - zdůrazňuje onu vlastnost (bílý sníh, šedý vlk, ...)

   

• přirovnání -

   

• euferismus - zjemnění nepříjemné věci formou opisu (např. až odejdu = až umřu)

   

• dysfemismus - záměrné zhrubění, neutrální věc řekneme hrubě až vulgárně (např. až chcípne = až umře)

   

• oxymoron - záměrné nelogické spojení dvou slov, jejichž významy se vylučují, má zdůraznit vlastnost (např. živá mrtvola)

   

• ironie - užití slova v opačném významu větné prostředky

Verbum

(pl. verba), sloveso

V rámci sloves se zvlášť vydělují tyto druhy:

 
• pomocné sloveso být (které je v opisných slovesných tvarech vlastně morfémem – např. dělal jsem, dělal bych)

   

• sponová slovesa – spony (např. tráva je zelená, být mladý je příjemné, kočka má oči zelené)

   

• modální slovesa – způsobové ( např. chtít, mít – „máme pracovat“, moci, smět, muset)

   

• fázová slovesa (začít, přestat, zůstat – např. zůstal sedět)

   

• zvratná slovesa (pojí se se zájmenem „se“, „si“ – bát se, bít se, umývat se; !pozor na tzv. zvratné pasivum, které sem nepatří – např. dům se staví – zde je „se“ morfémem, nikoliv zájmenem!)

   

 

Verš

jeden řádek v básni, může být Sylabotónický (předepsáno rozmístění přízvučných a nepřízvučných slabik), Bezrozměrný (1 verš = 1 věta) nebo Volný (nemá nic předepsáno)

Vesmírná opera

viz Space opera

Věta eliptická

bývá v odpovědích na otázky; je vynechán některý důležitý větný člen, přičemž význam věty je zřejmý ze souvislosti (kontextu). (Kdy se vrátíš? Večer (se vrátím).)

Viz také elipsa.

Věta neúplná

Viz věta eliptická.

Vituperatio

hanlivá řeč

Vnitřní monolog

ve výstavbě fabulovaného lit. díla útvar, který usiluje postihnout myšlení vyprávějícího subjektu přímo v jeho zrodu, v jeho nehotovém, často ještě chaotickém, protikladném a dynamickém stavu. Cílem je zachytit proud vědomí. Polopřímá řeč, nevlastní přímá řeč.

Vsuvka

je volně vložena do věty, nezávisí na žádném větném členu. Vyjadřuje nějaké doplnění nebo stanovisko mluvčího. Oddělujeme ji čárkami (jednoslovné nemusí být v čárkách), do pomlček, závorek, v řeči pak pauzou.

(..., podle mého názoru, ..., - a to je pošetilé –, ...)

Vyčleněný větný člen

Viz samostatný větný člen

Vypravěč

fiktivní objekt mluvčího, který v lit. dílech epických, ojediněle dramatických, tvoří z kompozičního hlediska součást syžetu a prostředkuje mezi vnímatelem a obsahem sdělení. Vypravěče nelze zaměňovat s psychofyzickou osobností autora, nelze jej ani jednoznačně pokládat za mluvčího autorových postojů a názorů.

 
1. autorský (označovaný jako „vševědoucí“) rozebírá děj i jednání postav z perspektivy „zvenku“ i „zevnitř“ , popisuje, může však i anticipovat činy nebo skryté myšlenky postav. Autor je zde jakožto vypravěč stvořitelem a principálem, všechno komentuje, hodnotí, tvoří děj, diskutuje sám se sebou, s postavami, se čtenářem; antiiluzivní epika – dává najevo, že to je výmysl)

    

2. objektivní (neutrální) - jen jako svědek, nekomentuje, nehodnotí; reportér, kamera; používali ho zejména realisté

    

3. subjektivní (personální) v. - „vševědouctnost“ je omezena sémantickým aspektem jedné z postav = vyjadřuje to, co může prožívat, vědět a vidět postava s jejíž perspektivou pohledu se v. ztotožnil. Postava (účinkující) sama tvoří děj, je jeho účastníkem a přitom ho komentuje.

    

 

Vyprávění

zobrazování, fiktivního nebo i skutečného děje.

Vytčený větný člen

Viz samostatný větný člen

Význam

obsahová, sdělná hodnota určitého výrazu, složka znaku, jejímž prostřednictím znak poukazuje ke skutečnosti mimo sebe.

Western

Literární žánr především americké dobrodružné literatury a filmu. Do popředí staví dějové složky příběhu, postavami bývají zejména kovbojové, indiáni a zlatokopové. Příběhy se odehrávají v prostředí Divokého západu a zpravidla končí vítězstvím dobra nad zlem.

původně oslavné, žalostné, kajícné básně ve starém zákoně; dnes – biblický žalozpěv s náboženským motivem

(z francouzského le genre [le žánr] = rod, druh) znamená jednak zobrazení typických scén ze života různých vrstev lidu (a to jak v malířství, tak v literatuře), jednak se jako žánry označují dílčí literární formy nebo typy (modely), vyznačující se určitými shodnými obsahovými i formálními znaky.

Ve všech odvětvích umění jsou však žánry neurčité kategorie bez pevných hranic a jsou určeny především zažitými konvencemi. Mnoho děl pak jde napříč několika žánry a používá a kombinuje tyto konvence.

spřažení vazeb, zanedbání dvojí vazby; spojení jednoho pádu se dvěma různovazebnými slovesy (S vděčností vzpomínáme a děkujeme těm, ...)

Stručný záznam osobních údajů sloužící k popisu faktografických údajů, vlastností, schopností a dovedností dané osoby. Umělecká forma životopisu se nazývá biografie.

 
1. v sémiotice smyslově vnímatelný předmět nebo jev zastupující v procesu poznávání či sdělování jiný předmět nebo třídu předmětů a slouží tak k předávání informací o nich

    

2. pojetí dvoučlenné: nositel významu (signifiant, označující) a význam (signifié, označované) F. de Saussure

    

3. pojetí jednočlenné: vidí ve znaku jen nositel významu, význam sám do pojmu znak pak nezahrnuje CH.S. Peirce to je všechno

    

Základním žánr zpravodajství. Zpráva je aktuální, věcná, přesná, úplná, spolehlivá, včasná a citově neutrální informace o události nebo jevu, která přináší alespoň jeden dosud neznámý fakt (anebo známý, ale vystupující v nových souvislostech), pričemž daný jev se stal nebo nestal, stane nebo nestane. Zpráva může být krátká, nebo rozvinutá. Má odpovídat na základní otázky „kdo, co, kdy, kde, jak a proč“.

Jedna ze základních novinářských činností; zpravodajstvím se rovněž nazývá výsledek této činnosti. Jde o zpravování publika o událostech a informacích, jejich výběr, třídění a základní interpretaci.

Zpravodajství by mělo být především rychlé, přesné, vyvážené, nepředpojaté, poctivé při výběru a objektivní. Další klasickou zásadou žurnalistiky je také přísné dělení na zprávu a komentář. Oproti publicistice zpravodajství tedy nesmí obsahovat novinářův názor.

Zpravodajství je vůbec nejstarší součástí žurnalistiky. Původně informovalo o ekonomických záležitostech, přírodních katastrofách, politice, senzacích apod.

Popisuje novinářské povolání i produkty této činnosti, které přinášejí informace o aktuálním společenském dění a poskytují komentáře, názory, souvislosti.

Má dvě hlavní složky: zpravodajství a publicistiku. Postupně došlo k diferenciaci žurnalistiky také podle odvětví, kterými se zabývala: ekonomie, politika, společnost, zábava, kultura, sport atd. S nástupem nových technologií (fotografie, rozhlas, televize, elektronická média) se vyvíjí stále nové žurnalistické profese.

napodobení zvuků slovy

Jazykové formy zakládající na akutickém znění hlásek nebo slov, např.

 
• eufonie

   

• kakofonie

   

• paronomázie