Fotky,vtipy,literatura...

Latinská římská literatura není zdaleka tak bohatá ani původní jako literatura řecká. Dlouho přebírala hotové útvary a témata od vyspělé literatury řecké. Uměleckého vrcholu dosáhla teprve v prvních desetiletích císařství (konec 1. stol. př. Kr.). Světový význam latinské římské literatury je v tom, že jejím prostřednictvím pronikla do evropské kultury znalost antické, zvláště řecké vzdělanosti (zejména v době humanismu a renesance). Umělé písemnictví se začalo rozvíjet od r. 240 př. Kr., když řecký otrok Livius Andronicus začal překládat řecké tragédie do latiny. Vývoj římské literatury lze rozdělit do pěti období: 1. Období archaické (240 - 81 př. Kr.) trvalo až do vystoupení Ciceronova. Je to doba příprav a prvního zrání. Řecké vlivy pronikají do Říma, rozkvétá především epos, komedie (Plautus a Terentius) i próza (Cato). 2. Období Ciceronovo (81 - 31 př. Kr.) - zlatý věk římské prózy je dobou velkých vnitřních otřesů. Sahá až do r. 31. kdy Octavianus Augustus učinil konec občanským bojům v bitvě u Aktia, ale i svobodě římské republiky. Politické a sociální zápasy dodávaly život próze (Cicero, Caesar), která se vymaňovala z napodobování řec. vzorů a dosáhla klasické výše. Začala se rozvíjet lyrika (Catullus), pokračoval vývoj epiky, ale v celku byla poezie ve stínu prózy a teprve se připravovala ke svému rozmachu. 3. Období Augustovo (31 př. Kr. - 14 n.l.) - zlatý věk římské poezie je doba míru. Za něho vrcholí římská poezie (Vergilius, Horatius, Ovidius), próza ustupuje do pozadí, až na dějepisectví (Livius). 4. Období stříbrné (14 - 117) zahrnuje asi 100 let od smrti Augustovy do nastolení Hadriana. Římské písemnictví stojí pod vlivem utužené monarchie, jenž tlumí svobodu projevu. Většinou se napodobují výtvory doby klasické, vytváří se tragedie (Seneca), vrcholu dosahuje dějepisná próza (Tacitus) a také satirická próza (Petronius). 5. Období úpadku (117 - 476) sahá až po zánik západořím. říše. Antická kultura pozvolna odumírá, vzkvétá křesťanská literatura.

I. OBDOBÍ ARCHAICKÉ 240 - 81 př. Kr. Dramatická tvorba byla značně závislá na řeckém dramatu a zdaleka nedosahovala jeho úrovně (zejm. ne v oblasti tragédie). Na rozdíl od nové att. kom. objevuje se v římských kom. sólový árie, čímž se podobají našim operetám. Titus Maccius PLAUTUS (251 - 184) byl jedním z nejznámnějších tvůrců komedie. Volně zpracovával náměty řeckých komedií a snažil se přitom vtělit do svých her římského ducha, názory a představy. Jeho komedie mají často fraškovitý a obhroublý ráz, jsou psány lidovým jazykem; nejvíce ohlasu nacházely u nižších vrstev, neboť Plautus mu byl svým smýšlením blízký. Ze 130 komedií, které napsal, se jich zachovalo 21. Námětem většiny z nich je milostná zápletka (nelegální svazek, který skončí vždycky dobře - sňatkem). Dodnes živé jsou zejména Komedie o hrnci, Chlubný voják, Pseudolus a Komedie o strašidle. Plautus měl nesmírný význam pro novověkou veselohru. Od 15. stol. jej zpracovávalo a napodobovalo množství dramatiků (Shakespeare - Kom. o hrnci byla inspirací pro Lakomce; Moliere, Lessing aj). Publius TERENTIUS Afer (195 - 159) vytvářel komedie daleko lépe stavěné a uhlazenější, s jemnějším humorem a vybranější mluvou (podle řec. originálů). Na scéně neměly tak strhující ohlas jako Platovy, byly vážnější a lid pro ně neměl pochopení. Byly určeny spíše vyšším kruhům. Napsal 6 komedií a všechny se zachovaly (např. Dívka z Andru, Kleštěnec). Pozdější antičtí kritikové si ho cenili hlavně kvůli propracované kompozici a čistému jazyku. Marcus Porcius CATO Starší, zvaný Censorius (234 - 149), římský politik a spisovatel, vytvořil počátky umělé římské prózy. Spis O zemědělství (De agricultura) poskytuje cenné informace o životě a zemědělství starých Římanů, je to jeho jediný zachovaný spis. Jeho nejrozsáhlejší spis Origenes (Počátky) se bohužel nezachoval. Zachytil v něm nejstarší římské dějiny až do své smrti. Byl proslulý svým přehnaným odporem ke všemu, co bylo řecké, nakonec však sám pochopil nutnost zvýšit kulturní úroveň Římanů a pokoušel se o syntézu řec. a řím. ducha. II. OBDOBÍ CICERONOVO 81 - 31 př. Kr. "zlatý věk římské prózy" Toto období se vyznačuje vysokým stupněm polit. angažovanosti. Největší prozaikové té doby byli zároveň významnými politickými činiteli, před. řečníci: Titus a Gaius Gracchové, Cicero a jeho předchůdci i soupeři, ale i autoři memoárů a historických monografií (Caesar a jeho soupenec Sallustius). Marcus Tullius CICERO (106 - 43), významný politik, spisovatel a největší římský řečník. Jeho předkové nezastávali v Římě žádné vyšší úřady, takže C. byl homo novus. V mládí se mu dostalo velmi dobrého vzdělání a brzy dosáhl úspěchu jako obhájce. Za pobytu v Athénách se utvrdil v názoru o nutnosti filos. vzdělání pro řečníka-státníka. Delší čas pobyl u rétora Molóna na Rhodu, u něhož se později vzdělával také Caesar. Jako kvéstor pohnal před soud na žádost Sicilanů G. Verra, jenž jako propraetor na Sic. nestoudně zneužíval úřední moci (dvě známé řeči Proti Verrovi - In Verres). Proslavily jej řeči na obhajobu Pompeia (aby mu bylo svěřeno velení na vedení války proti Mithridatovi), čtyři řeči proti Catilinovi (r. 63 jako konsul odhalil a potlačil Catilinovo spiknutí) a proti Marku Antoniovi. V občanské válce, která vypukla r. 49, se přidal na stranu Pompeiovu a odešel za ním do Řecka. Po jeho porážce u Farsalu (r. 48) se vrátil do Itálie; Caesar se k němu zachoval velkomyslně. Cicero od té doby žil v soukromí a věnoval se intenzivně psaní rétorických a filos. spisů. Po Caesarově zavraždění r. 44 se stal jednou z vůdčích osobností senátní strany. Snažil se přimět Octaviana k boji proti Markovi Antoniovi, v němž viděl pokračovatele Caesarovy politiky. Svědectví o Ciceronově marném boji za záchranu republiky podávají jeho bojovné řeči proti Marku Antoniovi. Po uzavření 2. triumvirátu byl zařazen do proskripčních seznamů a r. 43 zavražděn. Ciceronova lit. činnost byla velmi rozsáhlá. Z jeho více než 100 řečí se zachovalo 58. Kromě výše uvedených patří k nejvýznamnějším Řeč na obranu básníka (obhajoba básníka, jenž bal obžalován, že dosáhl nezákonnou cestou římského občanství). Řečnickou praxi spojoval Cicero se studiem teorie řečnictví. V dialogu O řečníku vyložil své pojetí dokonalého řečníka (ř. má být zároveň státníkem, a to filos. vzdělaným). Neúplně zachované spisy O státě a O zákonech se (podobně jako Plat. spisy) zabývají otázkami ideálního státního zřízení. Psal také spisy filosof., historické a zeměpisné, překládal z řečtiny. Cicero, jeden z největších řím. prozaiků, si vypracoval nejen osobitý sloh, vyznačující se promyšleně stavěnými větami, jejich rytmickou úpravou aj., ale přispěl také k upevnění latin. tvarosloví i syntaxe a k obohacení slovníku. Měl dalekosáhlý vliv na evr. prózu, zvláště humanistickou. Gaius Julius CAESAR (100 - 44), vynikající vojevůdce, státník a spisovatel, byl současníkem Ciceronovým. Ve svých dílech chtěl vysvětlit a obhájit svou vlastní vojenskou a politickou činnost. Byl také výborným řečníkem. Zachovaly se dva jeho nejdůležitější spisy: Zápisky o válce galské (7 knih) a Zápisky o válce občanské (3 knihy). v prvním vylíčil své boje v Galii v letech 58 - 52, které prý vedl jen na ochranu zájmů Říma. Současně podává také množství informací o životě starých Galů a jejich sousedů. Nedokončené Zápisky o válce občanské popisují počátky občan. války mezi Caesarem a Pompeiem (49 - 48), kterou prý vyvolali Caesarovi protivníci, on sám jen chránil popíraná práva národy. Sloh obou děl je úmyslně jednoduchý a střízlivý, bez rétorických ozdob, má však přesto velkou uměleckou hodnotu. Díla jsou psána v er-formě, což má vzbudit dojem objektivnosti. Oba spisy jsou totiž tendenční, mají ospravedlnit Caesarovo jednání. Básnická skupina, tzv. neoterikové, kteří se jako ke svým vzorům programově hlásili k "učeným" básníkům alexandrijským podali v malých formách (v písňové lyrice a v epylliích) ukázky nové mistrovské tvorby; jejich poezii nejpříznačněji zastupuje Catullus. Gaius Valerius CATULLUS (87 - 54) byl nejslavnějším příslušníkem neoteriků. Z jeho díla se zachovalo 116 básní různého charakteru; útočné epigramy i lyrické básně, zachycující básníkovy niterné pocity. Ústředním tématem jeho poezie je láska k dívce Lesbii, od prvního okouzlení až po hořké zklamání a konečný rozchod. Z jeho básní poznáme, že se málokdy pohybuje ve střední poloze - nuď projevuje velkou lásku, nebo hluboce nenávidí, jak dosvědčují jeho vlastní slova "odi et amo" (nenávidím a miluji). Vynikající hodnoty Cat. lyriky vyplývyjí z opravdovosti a hloubky citu a z jeho bezprostředního a svěžího výrazu. Titus LUCRETIUS Carus (97 - 55) byl tvůrcem filos. eposu s didaktickým zaměřením. Jeho epos O přírodě (De rerum natura) vysvětluje Epikurovu filisofii. K Epik. nauce měl Luc. vřelý vztah, v šíření jeho filos. viděl své životní poslání. Chtěl tak osvobodit lidstvo od strachu před bohy, osudem, smrtí, utrpením a dát jim tak možnost duševního klidu. I po stránce jazykové a umělecké má epos vynikající úroveň a patří k vrcholným dílům antic. poezie. III. OBDOBÍ AUGUSTOVO 31 př. Kr. - 14 n. l. "zlatý věk římské poezie" První řím. císař usiloval za své vlády o upevnění státu. Státní zřízení měla podle něj posilovat i literární tvorba, proto Augustus podporoval hlavně ty básníky, kteří byli ochotni připomínat staré římské ctnosti, ozačované jako "virtus": plnění závazků k bohům, vlasti a rodině, statečnost a poctivost. Zároveň měla lit. oslavovat staré tradice řím. národa. Tyto snahy o obrodu řím. impéria a o návrat ke starým ctnostem propagoval ve svých dílech zejména slavný řím. básník Vergilius. Horatius přenesl do latiny nejobtížnější lyrické veršované formy klas. Řecka. Intimní lyriku rozvíjeli elegikové, sentimentální Tibullus, vášnivý Propertius a mnohostranný Ovidius. Publius VERGILIUS Maro (70 - 19) je autorem tří děl světové úrovně. První z nich jsou Zpěvy pastýřské (Bucolica), sbírka deseti básní, které zachycují idylický život pastýřů, žijících jen lásce a poezii; zčásti to však jsou alegorie, v nichž pod maskou pastýře hovoří básník sám o básnictví, o veřejném životě, o novém zlatém věku bez válek. Básně získaly přízeň Maecenatovu (bohatý a vzdělaný aristokrat, shromáždil kolem sebe skupinu básníků a poskytl jim hmotné zabezpečení, podporoval Augustovu politiku). Ten vybídl Vergilia k napsání dalšího díla, jímž se staly Zpěvy rolnické (Georgica), nejlepší řím. didaktický epos, rozdělený do 4 zpěvů. Básník se jeho vytvořením postavil do služeb restauračních snah Augustových, k nimž náleželo i úsilí o povznesení řím. zemědělství. Cílem díla nebylo poučit rolníky o jejich práci, nýbrž oslavit venkovský život. Nejproslulejším Ver. dílem je hrdinský epos Aeneis, který vytvořil na Augustův podnět. Chtěl v něm oslavit minulost řím. národa, vytvořit takového hrdinu, který by byl svými ctnostmi vzorem současným Římanům, oslavit juliovskou dynastii (z níž pocházel jako adoptivní syn Caesara i Augustus), dokázat její starobylost, a tím podpořit její právo na vládu v Římě. Hrdina Ver. díla, Aeneas, uprchl z poražené Troje. Po vzoru Homérova Odyssea prošel různými dobrodružstvími na moři, navštívil mnoho krajů a zažil mnoho útrap, než se dostal řízením bohů k břehům Itálie. Tam u ústí řeky Tiberu položil základy k římskému státu. Ver. hrdina se vědomě podřizuje osudu. Jeho přední vlastností je plnění povinností k bohům, vlasti a rodině, tedy ony ctnosti, které v Augostově době byly již tak vzácné. Dokonalá forma básně a vybraná básnická řeč se podílely na tom, že Aeneis měla velký vliv na světovou epickou tvorbu, zejm. v období renesance a humanismu (Dante - Božská komedie). Quintus HORATIUS Flaccus (65 - 8) byl typem básníka, jehož inspirace se nezakládala na citu, ale především na rozumové úvaze a zkušenostech. Po porážce republikánů zmírnil své republikánské smýšlení a byl přijat do kroužku Maecenatova. Jeho prvními bás. sbírkami jsou Epódy a Satiry, v nichž napadal všeobecné chyby a slabosti řím. společnosti, vyhýbal se však polit. tématům a neukazoval na určité osoby. Základní myšlenkou těchto dvou sbírek je hledání rozumného životního stylu, a to v duch umírněného epikúreismu. V díle Ódy si vzal po formální i obsahové stránce za vzor řeckou lyriku. Tematika ód je rozmanitá, většinou jde o básně příležitostné, v nichž zachycuje řím. přírodu, zajímá se o osud vlasti, oslavuje Augusta či Maecenata a vyjadřuje své názory na život. Horatius zavedl do poezie dopis jako samostatnou lit. formu. Vydal dvě knihy Listů (Epistulae), jejichž větší část se zabývala filos. a obecně lidskými otázkami. Básník se v nich pokouší zprostředkovat čtenářům poznání pravé životní moudrosti. Pravá hodnota člověka je podle Hor. v jeho mravní bezúhonnosti. Menší část Listů je věnována úvahám o vlastní tvorbě a o básnictví obecně. Proslulý List Pisonům byl později samostatně vydáván pod názvem O umění básnickém a měl velký vliv na estetiku franc. klasicismu. Horatiova typicky klasická poezie ovlivnila zejm. formální dokonalostí množství pozdějších básníků. Publius OVIDIUS Naso (45 př. Kr. - 18 n.l.), slavný řím. básník, vynikal bohatou fantazií, vypravěčským uměním a plynulým, uhlazeným veršem. Poslední léta svého života trávil vypovězen císařem Augustem ve vyhnanství u Černého moře. V jeho lit. vývoji rozlišujeme tři období, rozdílná i tematicky: erotické, mytologické a obd. pobytu v exilu. Do prvního, erotického obd. patří jeho milostná poezie, většinou lehkovážná, dívá se na lásku jako na nezávaznou hru. Z pěti dochovaných sbírek jsou nejznámnější Lásky (milostné elegie, věnované fiktivní milence Corinne; byly to však spíš ohlasy cizí tvorby než vlastního prožitku), Listy heroin (fingované dopisy mytických žen vzdáleným manželům nebo milencům; např. Penelopin Odysseovi, Ariadnin Théseovi) a Umění milovat (didaktický spis, vyniká skvělou formou a duchaplností). Zásadní myšlenky těchto děl se však neslučovaly s Augustovými snahami o obnovení starořímské rodinné morálky, což snad byl jeden z důvodů Ovidiova vyhnanství. Ve druhém, mytologickém období vytvořil své největší dílo, Proměny (Metamorfózy). Věnci epyllií spojil Ovidius s velkým kompozičním uměním v souvislý celek na 250 bájí, které vesměs končí nějakou proměnou bytosti živé v neživou nebo naopak. Příběhy jsou seřazeny chronologicky, počínají bájí o vzniku světa z pradávného chaosu a končí proměnou Caesarovy duše v kometu. Do třetího období patří Ovidiovy básně z vyhnanství v černomořské osadě Tomis, kde i zemřel. Sbírky Žalozpěvy a Listy z Pontu, naplněny smutkem a rezignací, jsou svědectvím postupného úpadku básníkova jazyka, stylu a fantazie. Ovidius patří k nejoblíbenějším básníkům od starověku po současnost. Jeho Proměny inspirovaly mnoho hudebních, výtvarných i lit. umělců různých dob (např. Picasso). Titus LIVIUS (59 př. Kr. - 17 n.l.) byl největším prozaikem Augustovy doby. Jeho celoživotním dílem byly knihy Od založení města (Ab urbe condita), v jejichž 142 oddílech jsou zachyceny dějiny Říma od legendárních počátků až do r. 9 př. Kr. Zachovalo se vedle menších zlomků 35 knih. Livius přistupoval ke své tvorbě jako umělec, chtěl podat čtenářům poutavý a výchovně působivý obraz řím. historie. Z toho plynou nedostatky i přednosti jeho díla: po umělecké a ideové stránce je působivé, po stránce vědecké však není spolehlivé, protože málo používal původních pramenů, raději čerpal ze spisů starých řec. a řím. dějepisců, jejichž pravdivost si neověřoval. Dílo je tedy hodnoceno spíše jako epos v próze, tvořící prozaický protějšek Vergiliovy Aeneidy. IV. OBDOBÍ STŘÍBRNÉ 14 - 117 n. l. Lucius Annaeus SENECA (4 př. Kr. - 65 n. l.), řím. filozof, básník a politik. Za císaře Claudia strávil jako oběť jeho manželky Messaliny 9 let ve vyhnanství na Korsice. Zpět jej povolala Agrippina a vybrala ho za vychovatele pro pozdějšího císaře Nerona. Za jeho vlády byl nejprve u dvora oblíben, později se císařův vztah k Senecovi zhoršil a Seneca byl donucen spáchat sebevraždu. Jako filozof byl představitelem stocismu s jeho důrazem na praxi (etiku) a nechutí k otázkám čistě teoretickým. Nejpůsobivější je etický spis Listy Luciliovi, v němž Seneca podává své životní a mravní zkušenosti. Sám sebe představuje jako chybujícího člověka, který hledá pravdu a usiluje o sebezdokonalení. Jednotlivé problémy etiky probral v řadě rozprav, z nichž je nejvyzrálejší spisek O duševním klidu, nejrozsáhlejší spis O hněvu. Morálce společenské je věnován spis O dobrodiních a O dobrotivosti, připsaný Neronovi. Seneca propagoval stoický kosmopolitismus, v teorii se hlásil k myšlence všelidské rovnosti a v praxi požadoval vlídné zacházení s otroky. Jeho názory měly styčné body se současbě se rozvíjejícím křesťanstvím. Senekův styl je sugestivní, plný sentencí, proto byl často citován (s oblibou Komenským). Pod Senekovým jménem se zachovalo i 10 tragédií, z nichž 9 je dnes uznáno za pravé. Mají tradiční mytologické náměty, jak ukazují už jejich názvy: Trójanky, Oidipus, Médeia, Faidra aj. Jsou to jediné dochované řím. tragédie a liší se od klasických vzorů tím, že tragičnost je v nich vystupňována v hrůzu a nevyvolává katarzi. Postavy postrádají psychologický vývoj, představují buď ztělesněné ctnosti nebo neřesti stoické etiky. Jediným Senecovým dílem se současným námětem je satira Ztykvění božského Claudia, ostrá parodie na císařovo zbožnění. Publius Cornelius TACITUS (55 - 120) byl největší římský historik. Vrcholem jeho činnosti jsou dvě rozsáhlá historická díla, která měla dohromady 30 knih: ranější Dějiny a pozdější Letopisy aneb Od smrti božského Augusta. V Dějinách podal historii vlády Flaviovců v letech 69 - 96. V Letopisech vylíčil dějiny od smrti Augusta do smrti Neronovy.Přes přísně udržovaný analistický postup seskupoval události mistrně v celky, příležitostně doplňoval své vyprávění retrospektivními odbočkami. Hodlal sice, jak sám praví v úvodě, psát "sine ira et studio" (bez hněvu a nadržování), ale stranil zřetelně senátorské opozici. Císaře předvádí jako záporné typy už od samého počátku jejich vlády, řím. stát viděl jen z hlediska nedostatků. Přes tento pesimismus mají obě díla velkou historickou i uměleckou hodnotu. Tacitus čerpal z historických pramenů a ověřoval si jejich věrohodnost. Dovršil tak vývoj řím. dějepisectví a byl vedle řec. Thukidida největším starověkým historikem. PETRONIUS Arbiter (? - 66), římský spisovatel. Žil na dvoře císaře Nerona, kde byl rozhodčím ve věcech vkusu (arbiter elegantiarum). Byl to člověk výstřední, ale nadaný a vzělaný. Skončil dobrovolnou smrtí, když upadl u císaře v nemilost. Ve svém románu Satiricon, z něhož se dochovaly jen zlomky, zachytil obraz úpadku římské společnosti. Hrdinou románu je mladý, krásný a vdělaný Encolpius, propuštěný otrok, který je spolu se svými dvěma přáteli stíhán hněvem boha Priapa a štván po světě. Přitom se setkává s rozmanitými lidmi a prožív různá dobrodružství. O jeho návštěvě u zbohatlého propuštěnce Trimalchiona vypráví nejdelší z dochovaných zlomků, Hostina u Trimalchiona. Hovory jejích účastníků jsou bohatou ukázkou vulgární latiny. Petronius ve svém díle ironizuje povrchní básníky, řemeslné řečníky, zesměšňuje nevkus, nemorálnost a povýšenost zbohatlíků, ovládaných jedině mocí peněz. Marcus Valerius MARTIALIS (40 - 104), největší řím. epigramatik. Zachovalo se do něj 15 knih, jež obsahují asi 1500 epigramů. Většina z nich má výsměšný ráz. Básník v nich zesměšňuje charakteristické vady a neřesti své doby: lakotu, honbu za dědictvím, přepych a hýřivost, přetvářku a domýšlivost, sex. výstřednosti apod. Mar. byl mistrem v odhalování a tepání nedostatků z oblasti soukromého života. Bystré postřehy dovedl vyjádřit ve vtipných a vybroušených verších. Stal se vzorem mnoha moderním básníkům, u nás ho napodobil hlavně Čelakovský a Havlíček. Decimus Iunius IUVENALIS (50 - 127) byl tvůrcem satirické poezie. Z jeho tvorby se zachovalo 16 satir, rozdělených do 5 knih. Básník v nich ostře kritizuje morální, společen. a polit. zlořády své doby. Jeho ideálem byly dávné časy římské mravní bezúhonnosti.