Jdi na obsah Jdi na menu
 


Česká Literatura

18. 9. 2008
 

Česká Literatura

Díla Franze Kafky, Bohumila Hrabala, Milana Kundery nebo Jaroslava Seiferta, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, se stále překládají do mnoha jazyků a jsou oblíbenou četbou k zábavě i zamyšlení pro čtenáře po celém světě. Počátky aneb o jedenáct století zpět Počátky literatury v českých zemích sahají až do 9. století, kdy vznikly písemné památky psané staroslověnsky, kolem roku 1100 latinská vzdělanost definitivně zvítězila nad tradicí staroslověnskou. Vznik česky psané literatury a její rozvoj Prostředí, ve kterém se od svých počátků až do osvícenství česká literatura vyvíjela, bylo trojjazyčné: česko-latinsko-německé. Již dlouho před vznikem písemnictví existovala na českém území bohatá lidová slovesnost, která se dále rozvíjela paralelně s psanou literaturou. Počínaje přelomem 11. a 12. století se objevily české glosy v latinských a hebrejských rukopisech, později nepochybně existovaly překlady základních liturgických textů. Českou básnickou tvorbu před koncem 13. století dokládají dvě písně: Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave. Kolem roku 1300 se odehrálo mnoho převratných změn – politických, sociálních a kulturních. Jednou z nich bylo i zrození a rozvoj vlastní české literatury. Vznikaly veršované epické skladby (Alexandreis), kroniky (Dalimilova kronika), lyrické skladby (Ostrovská píseň, Kunhutina modlitba), legendy (Legenda o sv. Prokopu, Život sv. Kateřiny, Pasionál), ale i satiry a bajky (Hradecký rukopis, Mastičkář, Podkoní a žák).

Husitské hnutí – veršovaná publicistika Náladám doby nejlépe vyhovovaly žánry jako náboženský traktát či postila (Jan Hus) v próze, v poezii je pak byla především náboženská a válečná píseň. První tištěnou knihou v Čechách byla Trojánská kronika z roku 1468. Ze dvou zachovaných výtisků je jeden uložen v Národní knihovně ČR a druhý v knihovně Národního muzea v Praze . Humanismus – učenost latinská i česká Jedna linie českých humanistů psala latinsky; jejím zakladatelem byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Zakrátko se začala rozvíjet humanistická tvorba v češtině. Široké vrstvy čtenářů si na dlouhou dobu získala poutavě vyprávěná Hájkova Kronika česká. Významným organizátorem literárního života byl Daniel Adam z Veleslavína. Na ustálení spisovného jazyka měla velký vliv jednota bratrská (jejímž členem byl např. Jan Blahoslav) se svým překladem bible nazvaným Bible kralická. Baroko Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 se česká kultura rozdělila. Do emigrace odešli představitelé nekatolické kultury, mezi nimiž zaujímal nejvýznamnější místo Jan Amos Komenský. Evangeličtí emigranti se uchýlili zvláště do Německa, Polska a Horních Uher (tj. dnešní Slovensko). V českých zemích se rozvíjela katolická literatura psaná latinsky (Bohuslav Balbín), vynikající úrovně dosáhla česká barokní poezie (Adam Michna z Otradovic, Fridrich Bridel, Felix Kadlinský atd.). Národní obrození Od 70. let 18. století se pod vlivem osvícenství začaly formovat myšlenky národního obrození , tj. obnovy české vědy, literatury a umění. Hlavním představitelem této etapy byl Josef Dobrovský. Zásadní obrat přinesla následující generace Jungmannova, která programově přišla s ideou živé a svébytné národní literatury, počítala s českým publikem a obrátila se k němu v jeho rodném jazyce. Biedermeier versus romantismus Na začátku 19. století čerpala literatura v duchu počínajícího preromantismu z lidové poezie (František Ladislav Čelakovský); živá byla také myšlenka slovanské vzájemnosti (Jan Kollár). Mezi nosná témata obrozenské literatury patřila slavná česká minulost v kontrastu s ohrožením národní existence v současnosti. Vedeni touhou dokázat starobylost české literatury (opodstatňující požadavky národní svébytnosti) se autoři odhodlali k mystifikaci. Objevily se dva údajně staročeské rukopisy, které se záhy ukázaly být podvrhy. Velká část vlastenecké literatury byla vytvářena v biedermeierovském duchu. Upřednostňovány byly menší literární formy – obrázky, povídky (např. Josef Kajetán Tyl). V oblibě byly uzavřené prostory, klidné povahy, nevzrušivé děje, výrazné bylo tíhnutí k idyličnosti. Čtenář měl být literaturou především baven, povzbuzován a vychováván. Je pochopitelné, že toto prostředí se dlouho nemohlo vyrovnat s odkazem největšího českého romantického básníka Karla Hynka Máchy. Této výlučné postavě se dostalo uznání až v 50. letech 19. století. Úsilí národní i kosmopolitní Od 40. let 19. století se začala na snahách o politickou emancipaci Čech v rámci Rakouska výrazně podílet žurnalistika (František Palacký, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský). V 50. letech vznikala nejlepší díla dalších velikánů české literatury – Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové, na ně v následujícím desetiletí navázala generace májovců (Jan Neruda, Karolína Světlá), nazvaná podle Máchova díla Máj. Literární život 70. let krystalizoval kolem dvou skupin spjatých s periodiky Lumír a Ruch. První z nich zdůrazňoval potřebu dostat českou literaturu na světovou úroveň (Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), zatímco druhý se zaměřoval na sílu národních tradic a námětů (Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech). Fin de siecle v Čechách Od 80. let 19. století a na počátku 20. stol. se v české literatuře uplatnilo mnoho uměleckých směrů – realismus (Alois a Vilém Mrštíkové, Karel Václav Rais), naturalismus, moderna (František Xaver Šalda), symbolismus (Otokar Březina), impresionismus (Antonín Sova), dekadence (Jiří Karásek ze Lvovic). Německy psaná literatura Okruh německy píšících autorů, Němců i Židů, kteří se narodili v českých zemích a většinou zde i dlouho žili a považovali Čechy a Moravu za svůj domov, je poměrně široký. Světově proslulá je především pražská německá literatura, reprezentovaná jmény Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Max Brod, Egon Erwin Kisch. Samostatná republika – osvobození literatury Léta 1918 –1939 jsou jedním z vrcholů české literatury. Vznik samostatného státu literaturu zprostil národně nabádavého poslání a umožnil tak v mnohem širší míře rozvinout její vlastní, estetickou funkci. Za všechny prozaiky uveďme alespoň taková jména jako Karel Čapek, Jaroslav Hašek a Vladislav Vančura. Přední místo v české poezii mají básníci jako Vítězslav Nezval, Josef Hora, František Halas, Jan Zahradníček, Vladimír Holan a pochopitelně Jaroslav Seifert. Ten za své dílo dokonce v roce 1984 obržel Nobelovu cenu za literaturu. První polovina 20. století Nacistické perzekuce tvrdě postihly českou literaturu, mezi oběti represí patřili např. Vladislav Vančura, Josef Čapek, Julius Fučík, Karel Poláček, Jiří Orten a jiní. K válečným námětům se vyjadřovala díla např. Josefa Škvoreckého, k tématu holocaustu pak Arnošta Lustiga, Ladislava Fukse a dalších. Svědectvím o době okupace jsou i Paměti Václava Černého. 50. léta – socialistický realismus Po nástupu Komunistické strany k moci v únoru 1948 nastal čas tvrdé cenzury. Ta postihla nejenom liberální demokraty, konzervativce, katolíky, ale i levicově orientované autory (např. Karel Teige, Jiří Weil, Jiří Kolář), pokud se neztotožnili s tuhou normou socialistického realismu. Kromě zákazu publikovat čekaly řadu spisovatelů i občanské perzekuce. Jan Zahradníček, František Křelina, Václav Renč, Josef Palivec a další strávili desetiletí v kriminálech, Záviš Kalandra byl popraven. Přesto vznikla díla (vydávaná často o mnoho let později), která politický dogmatismus překonávala. S postupujícím uvolněním politické situace koncem 50. let do literatury vstoupili Josef Škvorecký, Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Ivan Klíma a mnoho dalších. 60. léta – doba uvolnění a rozvoje české literatury Zásadní roli v těchto tendencích hrály kulturní časopisy, zejména Literární noviny , ale i časopisy mladší generace, např. Tvář. Vyšlo mnoho dosud zakázaných autorů. Ve druhé polovině 60. let zesílily projevy nespokojenosti občanů s totalitním režimem. Hlavní konflikt literátů s mocí se odehrál na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967), kde vystoupili mj. Milan Kundera, Pavel Kohout, Ivan Klíma a se zvláště kritickým projevem také Ludvík Vaculík. Literatura za normalizace Po uvolnění let 60. následovala další vlna represí. Vycházet směla pouze díla prověřených autorů, bez ohledu na estetické kvality. Výrazná díla veřejné literatury se pohybovala většinou na hranici mezi povoleným a zakázaným. Takto mohla např. vycházet některá díla Bohumila Hrabala, ovšem po značných cenzurních úpravách. Novým fenoménem české literatury se stal samizdat – na psacím stroji rozmnožované edice nahrazovaly přirozenou literární komunikaci, fungovaly jako ostrůvky nezávislé kultury. Nejznámější z nich byla edice Petlice, kterou řídil Ludvík Vaculík. K rozvoji samizdatové literatury dochází zejména na konci 70. let, v souvislosti s působením Charty 77. K první vlně odchodů do emigrace došlo již za německé okupace – hlavní centra literárního exilu se vytvářila v New Yorku a v Londýně. V zahraničí vycházela díla např. Egona Hostovského, dvojice Voskovec a Werich nahrála desky pro britskou BBC a připravovala pořady pro české vysílání Hlasu Ameriky. Fungovala i řada československých periodik. Po roce 1948 dali přednost exilu před budováním socialismu další autoři – Jan Čep, Milada Součková, Ivan Blatný a další. V české produkci na západě v 50. a 60. letech převažovala publicistika a poezie, často vyjadřující stesk po domově či obžalobu komunistického režimu. Důležité bylo Svědectví, čtvrtletník vydávaný Pavlem Tigridem nejdříve v New Yorku, od 50. do 80. let pak v Paříži. Od roku 1970 exilová literatura nabyla na rozsahu i významu. Většina nejlepších českých děl tohoto období vyšla pouze nebo nejdříve v exilu. Vycházely zde jak knihy emigrantů, tak autorů doma zakázaných. Největším exilovým nakladatelstvím bylo Sixty Eight Publishers v Torontu, které vedl Josef Škvorecký se svou ženou Zdenou Salivarovou. Další velké nakladatelství a středisko exilové literatury bylo v Kolíně nad Rýnem.

Zdroj:http://literaturien.webgarden.cz/stripky-z-historie-literatury/historie-ceske-literatury-2.html

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář